III. Znovu začít u Krista

29.   “Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!” (Mt 28,20). Tato jistota, nejdražší bratři a sestry, doprovázela církev po dva tisíce let a slavením jubilea byla nyní oživena v našich srdcích. Z ní máme čerpat nový elán pro křesťanský život, ona se má stát dokonce tvůrčí silou na naší cestě. Právě s vědomím, že Vzkříšený je přítomen uprostřed nás, si dnes pokládáme tutéž otázku, kterou se v Jeruzalémě obrátili na Petra ti, kdo slyšeli jeho první kázání bezprostředně po seslání Ducha svatého: “Co máme dělat?” (Sk 2,37).

Ptáme se s optimismem plným důvěry, nepodceňujeme však problémy. Nepodléháme samozřejmě naivní představě, že by pro řešení velkých problémů dnešní doby mohlo existovat nějaké zaklínadlo. Ne, nezachrání nás nějaké zaklínadlo, nýbrž Osoba a jistota, kterou přináší: Já jsem s vámi!

Nejde tedy o vymýšlení nějakého “nového programu”. Program už tu je; stále týž, odvozený z evangelia a živé tradice. Jeho středem je vlastně sám Kristus, kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli žít trinitární život a s ním přetvářet dějiny až do jejich dovršení v nebeském Jeruzalémě. Tento program se nemění se střídáním období a kultur, přestože s nimi počítá a vede s nimi opravdový a účinný dialog. Tento odvěký program je naším programem pro třetí tisíciletí.

Je však nutné, aby se tento program proměnil v pastorační plány, uzpůsobené situaci jednotlivých společenství. Jubileum nám dalo výjimečnou příležitost, aby celá církev po několik let kráčela stejnou cestou systematické katecheze s trinitárním obsahem, doprovázenou specifickým pastoračním úsilím vedoucím k plodnému prožití jubilea. Děkuji za to, že velké množství věřících ze srdce přijalo tento návrh, který jsem předložil v apoštolském listu Tertio millennio adveniente. Nyní se před námi už nerýsuje žádný bezprostřední cíl, nýbrž mnohem větší a náročnější obzor řádné pastorace. V rámci všeobecných a nutných směrnic je nezbytné, aby se jediný program evangelia dále vtěloval, jako je tomu odedávna, v dějinách každého církevního společenství. Právě v místních církvích je možné vytvářet konkrétní programové kroky – cíle a metody práce, formace a hodnocení pracovníků, hledání vhodných prostředků – které umožní, aby Kristova zvěst pronikala k lidem, aby vytvářela společenství a svědectvím o hodnotách evangelia silně ovlivňovala společnost a kulturu.

Vyzývám proto naléhavě pastýře místních církví, aby s pomocí nejrůznějších složek Božího lidu s důvěrou načrtly etapy budoucí cesty, uvedli do souladu plány svých diecézí se sousedními diecézními společenstvími i se společenstvími všeobecné církve.

Výsledný soulad bude jistě usnadněn díky kolegiálnímu způsobu práce. Tuto dnes již obvyklou metodu uplatňují biskupové při práci biskupských konferencí a synodů. Což právě toto nebylo smyslem kontinentálních shromáždění biskupské synody, které na počátku přípravy jubilea pracovaly na základních bodech současného hlásání evangelia v různých situacích a kulturních oblastech? Toto bohatství podnětů nesmí upadnout v zapomenutí, ale musí být uvedeno do konkrétní praxe.

Čeká nás tedy radostné dílo obnovy pastorační činnosti. Týká se nás všech. Rád bych přesto k všeobecnému povzbuzení a pro lepší orientaci poukázal na některé pastorační priority, které v rámci Velkého jubilea vystoupily do popředí s mimořádnou naléhavostí.