Svatost

30.   Na prvním místě bez váhání předkládám perspektivu, kterou by se měla ubírat veškerá pastorační činnost: touto perspektivou je svatost. Nebyla právě svatost nejdůležitějším smyslem jubilejních odpustků – zvláštní milosti, kterou Kristus nabízí, aby se očistil a hluboce obnovil život všech pokřtěných?

Doufám, že mnozí z těch, kdo se zúčastnili jubilea, se mohli radovat z této milosti, s plným vědomím její náročnosti. Nyní po skončení jubilea pokračuje obvyklý život, ale poukazovat na svatost zůstává víc než kdy jindy pastoračně nezbytné.

Musíme proto objevit pátou kapitolu Věroučné konstituce o církvi Lumen gentium, v celé její programové hodnotě. Je věnována “všeo-becnému povolání k svatosti”. Otcové koncilu kladli na tuto tématiku silný důraz ne proto, aby duchovně obohatili eklesiologii, nýbrž aby vyjádřili její vnitřní a určující dynamiku. Znovuobjevení církve jako “tajemství” nebo lidu “sjednoceného působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého”¹⁵ v sobě nezbytně obnáší také znovuobjevení její “svatosti”, chápané v podstatě jako příslušnost k tomu, který je Svatý, “třikrát Svatý” (srov. Iz 6,3). Vyznávat, že je církev svatá, znamená rozpoznat její tvář Kristovy snoubenky, za kterou se Kristus vydal, právě proto, aby ji posvětil (srov. Ef 5,25–26). Tento dar takzvané objektivní svatosti se nabízí každému pokřtěnému.

Dar se ale zase proměňuje v úkol, jímž se má řídit celý život křesťana: “Neboť to je vůle Boží: vaše posvěcení!” (1 Sol 4,3). Toto úsilí se nevztahuje pouze na některé křesťany: “Všichni křesťané jakéhokoliv stavu a zařazení jsou povoláni k plnému křesťanskému životu a k dokonalé lásce”.¹⁶