34.   Je jisté, že k modlitbě jsou v první řadě zváni ti věřící, kteří byli obdarováni povoláním k životu ve zvláštním zasvěcení; to je samo o sobě činí připravenější ke kontemplativní zkušenosti, a je proto důležité, aby ji velkoryse rozvíjeli. Bylo by však mylné domnívat se, že obyčejní křesťané se mohou spokojit s povrchní modlitbou, která nemůže naplnit jejich život. Zvláště tváří v tvář četným zkouškám, kterým vystavuje dnešní svět jejich víru, by se stávali nejen křesťany vlažnými, ale “riskujícími”. Riskovali by, že se jejich víra postupně oslabí, a nakonec by se možná nechali okouzlit nějakou “náhražkou” alternativních náboženských směrů nebo přímo nejroztodivnějšími formami pověry.

Proto se výchova k modlitbě musí stát základním pilířem jakéhokoliv pastoračního programu. Já sám jsem se rozhodl, že své středeční katecheze zaměřím na úvahu nad žalmy, počínaje žalmy ranních chval Denní modlitby církve, s jejichž pomocí máme posvětit každý nový den a zaměřit ho k Bohu. Jak by prospělo, kdyby se nejen v řeholních společenstvích, nýbrž i ve farnostech více dbalo na to, aby bylo jejich klima prostoupeno modlitbou. Bylo by třeba zúročit – s nezbytným rozlišením – lidové projevy modlitby, a především vychovávat k modlitbě liturgické. Den věnovaný křesťanskému společenství, v němž se sbíhají různorodé pastorační a evangelizační činnosti se slavením eucharistie a například i s modlitbou ranních chval a nešpor, je mnohem “uskutečnitelnější”, než si obvykle myslíme. Dokazuje to zkušenost mnoha aktivních křesťanských skupin, v nichž jsou často silně zastoupeni laici.