5. R. 1349 odchází Brigita ze
Švédska, usadí se v Římě, v sídle
nástupce sv. Petra. Toto přesídlení do Itálie
představuje rozhodující úsek v jejím
životě, nejen jako rozšíření
zeměpisného a kulturního rozhledu, ale
především rozhledu duchovního,
rozšíření mysli i srdce. Vydala se na pouť
různými italskými místy s přáním
uctít ostatky svatých. Navštívila
tak Miláno, Pavii, Assisi, Ortonu, Bari, Benevento, Pozzuoli, Neapol,
Salerno, Amalfi i poutní místo sv. Michaela archanděla na
Monte Gargano. Poslední pouť, kterou vykonala mezi léty 1371
a 1372, ji přivedla lodí po Středozemním moři do
Svaté země, a tak mohla navštívit kromě tolika
posvátných míst katolické Evropy sama
původní místa křesťanství,
posvěcená životem a smrtí Vykupitele.
Ve
skutečnosti, ještě více než tímto
zbožným putováním, spolupůsobila Brigita
svým hlubokým smyslem pro tajemství Krista a církve
na budování církevního společenství, a
to v krajně kritické chvíli jeho historie. Její
důvěrné sjednocení s Kristem bylo totiž
doprovázeno zvláštními charismaty zjevení,
díky kterým se stala styčným bodem pro mnohé
církevní osoby tehdejší doby. U Brigity lze
pocítit prorockou sílu. Mnohdy je její hlas jakoby
ozvěnou hlasu velkých dávných proroků. S
jistotou oslovuje knížata, papeže a odhaluje Boží
úmysly s dějinnými událostmi.
Nešetří slovy přísného
napomínání, i v souvislosti s mravní obnovou
křesťanů a samotného kněžstva (srov. Relationes,
IV,49, také IV,5). Některé aspekty jejího
mimořádného mystického působení vyvolaly
v tehdejší době oprávněné otázky.
Církev je posuzuje odkazujíc na jediné veřejné
zjevení, které má své naplnění v Kristu
a své směrodatné vyjádření v Písmu
svatém. Vždyť ani zkušenosti velkých
svatých nejsou uchráněny omezení, která
vždy doprovází lidské vnímání
Božího hlasu.
Není však pochyb o tom,
že církev, i když se nevyslovila k jednotlivým
zjevením, uznáním Brigitiny svatosti schválila
její celkovou vnitřní zkušenost. Brigita vystupuje jako
významný svědek oblasti, kterou v církvi
může zaujímat charisma žité v naprosté
poslušnosti Božímu Duchu a v plném souladu s
požadavky církevního společenství. Poté,
co se skandinávské země, Brigitina vlast, během
smutných událostí XVI. století oddělily od
plného společenství s římským Stolcem,
zůstává postava této švédské
světice zvláště drahocenným ekumenickým
poutem, posilovaným úsilím, které tímto
směrem vyvíjel její řád.
|