7. Kateřina nicméně dobře věděla, že k takovému závěru nelze ve skutečnosti dospět, dokud lidská srdce nebudou přetvořena samotnou silou evangelia. Odtud vychází její naléhání na změnu chování, což navrhovala bez výjimky všem. Králům připomínala, že nemohou vládnout tak, jako by království bylo jejich "vlastnictvím": s tímto vědomím, že musí Bohu skládat účty ze svého vládnutí, mají se spíše ujmout úkolu uchování "svaté a opravdové spravedlnosti" tím, že se stanou "otci chudých" (srov. Dopis francouzskému králi č. 235). Vykonávání suverénní moci ve skutečnosti nelze oddělovat od skutků blíženské lásky, která je jak duší osobního života, tak i politické odpovědnosti (srov. Dopis č. 357 uherskému králi).

Se stejnou naléhavostí se Kateřina obracela na církevní osoby jakéhokoliv postavení, aby od nich vyžadovala nejpřísnější důslednost jejich života a pastorační služby. Svobodný, pevný a rázný tón, s jakým napomíná kněze, biskupy a kardinály, je hluboce působivý. Říkávala, že je třeba vykořenit ze zahrady, kterou je církev, zahnívající rostliny a nahradit je čerstvými, vonnými, "novými rostlinami". Posilována důvěrným spojením s Kristem se tato sienská světice nezdráhala se vší upřímností připomenout samému papeži, kterého jako "sladkého Krista na zemi" milovala něžnou láskou, Boží vůli, která od něho vyžadovala oprostit se od všeho váhání, jež mu diktovala pozemská moudrost a světské zájmy, a vrátit se z Avignonu do Říma, ke hrobu Petrovu.

Se stejným zápalem se Kateřina zasazovala o to, aby zabránila rozštěpení, která se projevovala při papežské volbě po smrti Řehoře XI.: i v této záležitosti se opět s velkou horlivostí dovolávala nezadatelných důvodů ke společenství. To byl její nejvyšší ideál, na který zaměřila celý svůj život, bezvýhradně se obětujíc pro církev. A je to ona, která jej bude dosvědčovat svým duchovním žákům, dokonce na úmrtním lůžku: "Věřte, moji milí, že jsem svůj život dala pro svatou církev" (Blahoslavený Raimund z Capui, Vita di santa Caterina da Siena, Knih. III, c. IV).