10. Ať tedy Evropa vzrůstá! Ať se vzmáhá jako Evropa ducha na cestě své lepší historie, jejímž nejvyšším projevem je právě svatost. Jednota kontinentu, která postupně dozrává ve vědomí lidí a stále jasněji se projevuje na politické rovině, ztělesňuje bezpochyby nadějnou budoucnost. Evropané by konečně měli odhodit dřívější rivalitu, která často měnila jejich kontinent v dějiště ničivých válek. Současně musí usilovat o vytvoření podmínek pro sblížení a větší spolupráci mezi národy. Stojí před nimi velká výzva - vytvářet kulturu a etiku jednoty, bez nichž je jakákoliv sjednocující politika určena k dřívějšímu či pozdějšímu zániku.

K tomu, aby byla nová Evropa budována na pevných základech, jistě nestačí poukazovat jen na ekonomické zájmy, které mnohdy spojují, jindy však rozdělují. Je nezbytné stavět spíše na hodnotách, které mají svůj základ ve všeobecném mravním řádu vepsaném do srdce každého člověka. Evropa, která by toleranci a všeobecnou úctu zaměnila za etickou lhostejnost a za pochybovačnost o nezvratných hodnotách, by se vystavila velmi riskantnímu dobrodružství a dříve nebo později by viděla, jak se v nových tvarech znovu objevují ty nejděsivější obrazy její historie.

Pro odvrácení této hrozby se znovu jeví jako životně důležitá úloha křesťanství, které neúnavně poukazuje na ideální obzor. Právě ve světle četných společných bodů s jinými náboženstvími, jež shledal II. vatikánský koncil (srov. dekret Nostra Aetate), je nutno patřičně zdůraznit, že otevřenost vůči transcendentnu je jednou z životně důležitých dimensí lidské existence. Je proto podstatné, aby všichni křesťané zastoupeni v různých národech kontinentu s novým nasazením vydávali svědectví. Právě oni mají živit naději na plnost spásy zvěstí, která je jim vlastní, evangelní zvěstí, neboli "radostnou zvěstí", že se Bůh stal blízkým a skrze svého Synu Ježíši Krista nám přinesl a plnost Božího života. V síle Ducha, který nám byl dán, můžeme pozvednout svůj zrak k Bohu a oslovit ho něžným jménem "Abba", Otče! (srov. Řím 8,15, Gal 4,6).