5. R. 1349 odchází Brigita ze Švédska, usadí se v Římě, v sídle nástupce sv. Petra. Toto přesídlení do Itálie představuje rozhodující úsek v jejím životě, nejen jako rozšíření zeměpisného a kulturního rozhledu, ale především rozhledu duchovního, rozšíření mysli i srdce. Vydala se na pouť různými italskými místy s přáním uctít ostatky svatých. Navštívila tak Miláno, Pavii, Assisi, Ortonu, Bari, Benevento, Pozzuoli, Neapol, Salerno, Amalfi i poutní místo sv. Michaela archanděla na Monte Gargano. Poslední pouť, kterou vykonala mezi léty 1371 a 1372, ji přivedla lodí po Středozemním moři do Svaté země, a tak mohla navštívit kromě tolika posvátných míst katolické Evropy sama původní místa křesťanství, posvěcená životem a smrtí Vykupitele.

Ve skutečnosti, ještě více než tímto zbožným putováním, spolupůsobila Brigita svým hlubokým smyslem pro tajemství Krista a církve na budování církevního společenství, a to v krajně kritické chvíli jeho historie. Její důvěrné sjednocení s Kristem bylo totiž doprovázeno zvláštními charismaty zjevení, díky kterým se stala styčným bodem pro mnohé církevní osoby tehdejší doby. U Brigity lze pocítit prorockou sílu. Mnohdy je její hlas jakoby ozvěnou hlasu velkých dávných proroků. S jistotou oslovuje knížata, papeže a odhaluje Boží úmysly s dějinnými událostmi. Nešetří slovy přísného napomínání, i v souvislosti s mravní obnovou křesťanů a samotného kněžstva (srov. Relationes, IV,49, také IV,5). Některé aspekty jejího mimořádného mystického působení vyvolaly v tehdejší době oprávněné otázky. Církev je posuzuje odkazujíc na jediné veřejné zjevení, které má své naplnění v Kristu a své směrodatné vyjádření v Písmu svatém. Vždyť ani zkušenosti velkých svatých nejsou uchráněny omezení, která vždy doprovází lidské vnímání Božího hlasu.

Není však pochyb o tom, že církev, i když se nevyslovila k jednotlivým zjevením, uznáním Brigitiny svatosti schválila její celkovou vnitřní zkušenost. Brigita vystupuje jako významný svědek oblasti, kterou v církvi může zaujímat charisma žité v naprosté poslušnosti Božímu Duchu a v plném souladu s požadavky církevního společenství. Poté, co se skandinávské země, Brigitina vlast, během smutných událostí XVI. století oddělily od plného společenství s římským Stolcem, zůstává postava této švédské světice zvláště drahocenným ekumenickým poutem, posilovaným úsilím, které tímto směrem vyvíjel její řád.