Drazí spolubratři v kněžské službě!

1.    Den, kdy Pán Ježíš udělil církvi dar eucharistie a skrze ni ustanovil naše kněžství, si nemohu představit bez toho, že bych se na vás neobrátil několika slovy, jak se již stalo tradicí. Jsou to slova přátelská, řekl bych osobní, plná touhy po sdílení vděčnosti a chvály spolu s vámi.

Lauda Sion, Salvatorem, lauda ducem et pastorem, in hymnis et canticis! Tajemství, jehož služebníky jsme se stali, je dooprav-dy veliké. Je to tajemství lásky bez hranic, protože Ježíš „miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim svou lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1); je to tajemství jednoty, které se z pramenů Nejsvětější Trojice rozlévá na nás, aby nás darem Ducha učinilo „jedno“ (srov. Jan 17); tajemství božské diakonie, která Slovo učiněné tělem vede k tomu, aby svému tvoru umývalo nohy, a ukázalo tak ve službě příkladnou cestu každého autentického mezilidského vztahu: „Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy...“ (srov. Jan 13,15).

A právě tohoto velkého tajemství jsme byli zvláštním způsobem učiněni svědky a služebníky.