9.
Nerodí se snad i Pavlovo povolání ve
zkušenosti milosrden-ství? Nikdo
nepociťoval nezaslouženost Kristovy volby tak jako on. Nikdy jej
v hloubi duše nepřestala pálit minulost
tvrdošíjného pronásledovatele církve:
„Já jsem nejnepatrnější z apoštolů;
ne-jsem ani hoden, abych se apoštolem nazýval, protože jsem
proná-sledoval Boží církev“ (1 Kor 19,9).
Přesto však tato vzpomínka jeho horlivost zdaleka
neumenšuje, naopak Pavlovi ,dává křídla‘ Čím
více jsme byli zahrnuti milosrdenstvím, o to více
cítíme potřebu o něm svědčit a
šířit je dál. „Hlas“, který zastihne Pavla na
cestě do Damašku, jej uvádí k jádru evangelia a
dává mu je odhalit jako milosrdnou lásku Otce,
který v Kristu se sebou smi-řuje celý svět. Na
tomto základě Pavel také pochopí apoštolskou
službu jako službu smíření: „A všecko to
pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze
Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto
usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy
smířil svět se sebou, lidem už
nepřičítá jejich poklesky a nás
pověřil kázáním o tomto
usmíření“ (2 Kor 5,18–19).
|