10. Drazí kněží, Petrovo a Pavlovo svědectví obsahuje cenný odkaz. Vybízí nás totiž, abychom žili dar kněžské služby s pocitem nesmírné vděčnosti. Nic jsme si nezasloužili, všechno je milost! Zkušenost obou apoštolů nás současně vede k tomu, abychom se zcela odevzdali Božímu milosrdenství, abychom mu s upřímnou lítostí odevzdali své slabosti a opět se vydali s jeho milostí na cestu svatosti. V Novo millennio ineunte jsem poukázal na snahu o svatost jako na první bod pastoračního „programu“. Snaha o svatost je hlavní snahou všech věřících, oč více jí tedy musí být pro nás (srov. Novo millennio ineunte 30–31)!

Proto je důležité, abychom svátost smíření znovu objevili jako hlavní nástroj našeho posvěcení. Když žádáme spolubratra kněze, aby nám udělil rozhřešení stejně, jako je tolikrát udělujeme našim věřícím, prožíváme velkou a útěchyplnou pravdu: totiž že dříve než služebníci, jsme příslušníky jediného lidu, lidu „spa-sených“. To, co říkal Augustin o své biskupské úloze, platí i pro kněžskou službu: „Jestliže být pro vás mi nahání strach, být s vá-mi je mi útěchou. Pro vás jsem biskupem, s vámi jsem křesťa-nem... První věc přináší nebezpečí, zatímco druhá přináší spásu“ (srov. Discorsi 340,1). Je krásné, že můžeme vyznávat své hříchy a slyšet slova, která nás jako balzám zaplavují milosrdenstvím a opět nás uvádějí na cestu. Jen ten, kdo pocítil něhu Otcova ob-jetí, kterou popisuje evangelium v podobenství o marnotratném synu – „objal ho a políbil“ (Lk 15,20) – může předat ostatním tutéž vřelost, když se z příjemce odpuštění stává jeho služeb-níkem.