Kniha Jobova 7

Nad svými težkostmi naríkaje S. Job, samému Bohu jich touží, 20. a k hríchum se priznávaje, odpuštení jich žádá.

daliž nemá vymereného casu clovek na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž ocekává skonání díla svého:

3 Tak jsou mi dedicne privlastneni mesícové marní, a noci plné trápení jsou mi odecteny.

4 Jestliže ležím, ríkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

5 Telo mé odíno jest cervy a strupem i prachem, kuže má puká se a rozpouští.

6 Dnové moji rychlejší byli nežli clunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

7 Rozpomen se, ó Pane, že jako vítr jest život muj, a oko mé že více neuzrí dobrých vecí,

8 Aniž mne spatrí oko, jenž mne vídalo. Oci tvé budou ke mne, a mne již nebude.

9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

10 Aniž se opet navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

11 Protož nemohut já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naríkám v horkosti duše své.

12 Zdali jsem já morem cili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

13 Když myslím: Poteší mne luže mé, poodejme naríkání mého postel má:

14 Tedy mne strašíš sny, a videními desíš mne,

15 Tak že sobe zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

16 Mrzí mne, nebudut déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

17 Co jest clovek, že ho sobe tak vážíš, a že tak o nej pecuješ?

18 A že ho navštevuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspon polknouti mé sliny?

20 Zhrešil jsem, což mám uciniti, ó strážce lidský? Proc jsi mne položil za cíl sobe, tak abych sám sobe byl bremenem?

21 Nýbrž proc neodejmeš prestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilne hledal, nebude mne.