Kniha Jobova 10

Job k naríkání se navrátiv, 2. ac na Boha, že s ním tak tvrde nakládá, tuze se domlouvá, 20. však ho potom za polehcení svých težkostí žádá.

týšte se duši mé v živote mém, vypustím nad sebou naríkání své, mluviti budu v horkosti duše své.

2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proc se nesnadníš se mnou?

3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvecuješ?

4 Zdali oci telesné máš? Zdali tak, jako hledí clovek, ty hledíš?

5 Zdaž jsou jako dnové cloveka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnum lidským,

6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hrích muj se vyptáváš?

7 Ty víš, žet nejsem bezbožný, ackoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.

8 Ruce tvé sformovaly mne, a ucinily mne, a ted pojednou všudy vukol hubíš mne.

9 Pametliv bud, prosím, že jsi mne jako hlinu ucinil, a že v prach zase obrátíš mne.

10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syrení neshustil?

11 Kuží a masem priodel jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.

12 Života z milosrdenství udelil jsi mi, presto navštevování tvé ostríhalo dýchání mého.

13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žet jest to pri tobe.

14 Jakž zhreším, hned mne šetríš, a od nepravosti mé neocištuješ mne.

15 Jestliže jsem bezbožný, beda mne; paklit jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

16 Kteréhož vždy více pribývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divne se mnou zacházíš.

17 Obnovuješ svedky své proti mne, a rozmnožuješ rozhnevání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mne.

18 Proc jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidelo,

19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.

20 Zdaliž jest mnoho dnu mých? Ponechejž tedy a popust mne, abych malicko pookrál,

21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,

22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných promen, ale sama pouhá mrákota.