Kniha
Jobova 16
Job
prátelum, že ho kormoutili, domlouvá, 6. na své težkosti naríká, 17. nevinost
svou zemí i Bohem osvedcuje, a na jeho rozsouzení své pre se odvolává.
odpovídaje
Job, rekl:
2
Slyšel jsem již podobných vecí mnoho; všickni vy nepríjemní jste tešitelé.
3
Bude-liž kdy konec slovum povetrným? Aneb co te popouzí, že tak mluvíš?
4
Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na míste mém?
Shromaždoval-li bych proti vám slova, aneb potrásal na vás hlavou svou?
5
Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtu mých krotilo by bolest.
6
Bud že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, bud že tak nechám, neodchází ode mne.
7
Ale ustavicne zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždení mého.
8
A vrásky jsi mi zdelal; což mám za svedka, ano patrná na mne hubenost má na
tvári mé to osvedcuje.
9
Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škripe na mne zuby
svými; jako neprítel muj zaostril oci své na mne.
10
Rozedreli na mne ústa svá, potupne mne polickujíce, proti mne se shromáždivše.
11
Vydal mne Buh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.
12
Pokoje jsem užíval, však potrel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztríštil mne,
a vystavil mne sobe za cíl.
13
Obklícili mne strelci jeho, roztal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem
žluc mou.
14
Ranil mne ranou na ránu, outok ucinil na mne jako silný.
15
Žíni jsem ušil na zjízvenou kuži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.
16
Tvár má oduravela od pláce, a na víckách mých stín smrti jest.
17
Ne pro nejaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má cistá jest.
18
Ó zeme, neprikrývej krve mé, a necht nemá místa volání mé.
19
Aj, nyní jestit i v nebesích svedek muj, svedek muj, pravím, jest na výsostech.
20
Ó mudráci moji, prátelé moji, k Bohut slzí oko mé.
21
Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu cloveka s prítelem svým.
22
Nebo léta mne odectená pricházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se
beru.
|