Kniha Jobova 17

Na prátely své Bohu touže Job svatý, vypravováním težkostí svých k vetší citelnosti jich službu jm ciní.

ýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.

2 Jiste posmevaci jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení neprichází ani sen na oci mé.

3 Postav mi, prosím, rukojme za sebe; kdo jest ten, necht mi na to ruky podá.

4 Nebo srdce jejich prikryl jsi, aby nerozumeli, a protož jich nepovýšíš.

5 Kdož pochlebuje bližním, oci synu jeho zhynou.

6 Jiste vystavil mne za prísloví lidem, a za divadlo všechnem,

7 Tak že pro žalost pošly oci mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.

8 Užasnout se nad tím uprímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.

9 Prídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest cistých rukou, posilní se více.

10 Tolikéž i vy všickni obratte se, a podte, prosím; nebot nenacházím mezi vámi moudrého.

11 Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, premyšlování, pravím, srdce mého.

12 Noc mi obracejí v den, a svetla denního ukracují pro prítomnost temností.

13 Abych pak ceho i ocekával, hrob bude dum muj, ve tme usteli ložce své.

14 Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou cervy.

15 Kdež jest tedy ocekávání mé? A kdo to, cím bych se troštoval, spatrí?

16 Do skrýší hrobu sstoupí, ponevadž jest všechnem v prachu zeme odpocívati.