Kniha Žalmu 39

Ac sobe David uložil v pokoji a trpelivosti živ býti, však težkostmi v mysli své jas znepokojen, i v reptání proti Bohu se vydal; 8. potom sám k sobe prišed, za milost prosil.

rednímu zpeváku Jedutunovi, žalm Daviduv. (39:2) Rekl jsem: Ostríhati budu cest svých, abych nezhrešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník prede mnou.

2 (39:3) Mlcením byl jsem k nemému podobný, umlcel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbourena jest.

3 (39:4) Horelo ve mne srdce mé, roznícen jest ohen v premyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, rka:

4 (39:5) Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odmerení dnu mých jaké jest, abych vedel, jak dlouho trvati mám.

5 (39:6) Aj, na dlan odmeril jsi mi dnu, a vek muj jest jako nic pred tebou, a jiste žet není než pouhá marnost každý clovek, jakkoli pevne stojící. Sélah.

6 (39:7) Jiste tak pomíjí clovek jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažduje, a neví, kdo to pobére.

7 (39:8) Nacež bych tedy nyní ocekával, Pane? Ocekávání mé jest na tebe.

8 (39:9) A protož ode všech prestoupení mých vysvobod mne, za posmech bláznu nevystavuj mne.

9 (39:10) Onemel jsem, a neotevrel úst svých, proto že jsi ty ucinil to.

10 (39:11) Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem.

11 (39:12) Ty, když žehráním pro nepravost tresceš cloveka, hned jako mol k zetlení privodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký clovek. Sélah.

12 (39:13) Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé prijmi v uši své; neodmlcujž se kvílení mému, nebo jsem príchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji.

13 (39:14) Ponechej mne, at se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.