Kniha
Žalmu 42
David
S. služeb Božích jsa zbaven a prícinou tou od neprátel potupne dotýkán,
Hospodinu toho touží, 6. zatím jaký sám v sobe o tu vec boj mel, v nemž víra s
mdlobou tela se tak potýkala, že vždy naposled zvítezila, o tom vypravuje.
rednímu
zpeváku z synu Chóre, žalm vyucující. (42:2) Jakož jelen rve, dychte po
tekutých vodách, tak duše má rve k tobe, ó Bože.
2
(42:3) Žízní duše má Boha, Boha živého, a ríká: Skoro-liž pujdu, a ukáži se
pred oblícejem Božím?
3
(42:4) Slzy mé jsou mi místo chleba dnem i nocí, když mi ríkají každého dne:
Kdež jest Buh tvuj?
4
(42:5) Na to když se rozpomínám, témer duši svou sám v sobe vylévám, že jsem
chodíval s mnohými, a ubírával jsem se s nimi do domu Božího s hlasitým zpíváním,
a díkcinením v zástupu plésajících.
5
(42:6) Proc jsi smutná, duše má, a proc se kormoutíš? Poseckej na Boha, nebot
ješte vyznávati jej budu, i hojné spasení tvári jeho.
6
(42:7) Muj Bože, jak tesklí duše má! Protož se na te rozpomínám v krajine
Jordánské a Hermonské, na hore Mitsar.
7
(42:8) Propast propasti se ozývá k hlucení trub tvých, všecka vlnobití tvá a
rozvodnení tvá na mne se svalila.
8
(42:9) Verím však, žet mi udelí ve dne Hospodin milosrdenství svého, a v noci
písnicka jeho se mnou, a modlitba má k Bohu života mého.
9
(42:10) Dím k Bohu silnému, skále své: Procež jsi zapomenul se nade mnou? Proc
pro ssoužení od neprítele v smutku mám choditi?
10
(42:11) Jako rána v kostech mých jest to, když mi utrhají neprátelé moji,
ríkajíce mi každého dne: Kdež jest Buh tvuj?
11
(42:12) Proc jsi smutná, duše má, a proc se kormoutíš ve mne? Poseckej na Boha,
nebot ješte vyznávati jej budu; ont jest hojné spasení tvári mé a Buh muj.
|