Kniha
Žalmu 62
David
jaké doufání v Boha mel, když ssoužen byl, oznámiv, 4. protivníky tresce, 6.
sebe i jiné verící v doufání ustavuje, 11. a od spoléhání v marných vecech
odvozuje.
rednímu
z kantoru Jedutunovi, žalm Daviduv. (62:2) Vždy predce k Bohu má se mlcelive
duše má, od nehot jest spasení mé.
2
(62:3) Vždyt predce on jest skála má, mé spasení, vysoký hrad muj, nepohnut se
škodlive.
3
(62:4) Až dokud zlé obmýšleti budete proti cloveku? Všickni vy zahubeni budete,
jako zed navážená a stena nachýlená jste.
4
(62:5) Však nic méne radí se o to, jak by jej odstrcili, aby nebyl vyvýšen; lež
oblibují, ústy svými dobrorecí, ale u vnitrnosti své proklínají. Sélah.
5
(62:6) Vždy predce mej se k Bohu mlcelive, duše má, nebo od neho jest ocekávání
mé.
6
(62:7) Ont jest zajisté skála má, mé spasení, vysoký hrad muj, nepohnut se.
7
(62:8) V Bohu jest spasení mé a sláva má; skála síly mé, doufání mé v Bohu
jest.
8
(62:9) Nadeji v nem skládejte všelikého casu, ó lidé, vylévejte pred oblícejem
jeho srdce vaše, Buh útocište naše. Sélah.
9
(62:10) Jiste žet jsou marnost synové lidští,a synové mocných lživí. Budou-li
spolu na váhu vloženi, lehcejší budou nežli marnost.
10
(62:11) Nedoufejtež v utiskování, ani v loupeži, a nebývejte marní; statku
pribývalo-li by, neprikládejte srdce.
11
(62:12) Jednou mluvil Buh, dvakrát jsem to slyšel, že Boží jest moc,
12
(62:13) A že tvé, Pane, jest milosrdenství, a že ty odplatíš jednomu každému
podlé skutku jeho.
|