Kniha Kazatel 2

Pravé blahoslavenství nezáleží v líbostech telesných, 12. ani na moudrosti sveta, 24. ale na tom, aby clovek s pokojem a potešenou myslí nadelených Božích daru užíval.

ekl jsem opet srdci svému: Nuže nyní zkusím te v veselí, užívejž tedy dobrých vecí. A hle, i to marnost.

2 Smíchu jsem rekl: Blázníš, a veselí: Co to deláš?

3 Premyšloval jsem v srdci svém, abych povoloval u víne telu svému, srdce však své spravuje moudrostí, a prídržel se bláznovství dotud, až bych zkusil, co by lepšího bylo synum lidským, aby cinili pod nebem v poctu dnu života svého.

4 Veliké jsem skutky cinil, vystavel jsem sobe domy, štípil jsem sobe vinice.

5 Vzdelal jsem sobe zahrady a štepnice, a štípil jsem v nich stromy všelijakého ovoce.

6 Nadelal jsem sobe rybníku, abych svlažoval jimi les plodící dríví.

7 Najednal jsem sobe služebníku a devek, a mel jsem celed v dome svém; k tomu i stáda skotu a bravu veliká mel jsem nade všecky, kteríž byli prede mnou v Jeruzaléme.

8 Nahromáždil jsem sobe také stríbra a zlata a klínotu od králu a krajin; zpusobil jsem sobe zpeváky a zpevakyne i jiné rozkoše synu lidských a nástroje muzické rozlicné.

9 A tak velikým jsem ucinen, a zrostl jsem nade všecky, kteríž prede mnou byli v Jeruzaléme; nadto moudrost má zustávala pri mne.

10 A cehožkoli žádaly oci mé, nezbránil jsem jim, aniž jsem zbranoval srdci svému jakého veselí; srdce mé zajisté veselilo se ze vší práce mé, a to byl podíl muj ze vší práce mé.

11 Ale jakž jsem se ohlédl na všecky skutky své, kteréž cinily ruce mé, a na práci úsilne vedenou, a aj, všecko marnost a trápení ducha, a že nic není užitecného pod sluncem.

12 Procež obrátil jsem se, abych spatroval moudrost a nemoudrost, i bláznovství. (Nebo co by clovek spravil, chteje následovati krále? To, což již jiní spravili.)

13 I videl jsem, že jest užitecnejší moudrost než bláznovství, tak jako jest užitecnejší svetlo nežli temnost.

14 Moudrý má oci v hlave své, blázen pak ve tmách chodí; a však poznal jsem, že jednostejné príhody všechnem se priházejí.

15 Protož jsem rekl v srdci svém: Málit mi se tak díti, jako se deje bláznu, procež jsem tedy moudrostí predcil? A tak rekl jsem v srdci svém: I to jest marnost.

16 Nebo není památka moudrého jako i blázna na veky, proto že to, což nyní jest, ve dnech budoucích všecko v zapomenutí prichází, a že jakož umírá moudrý, tak i blázen.

17 Procež mrzí mne tento život; nebo semi nelíbí nic, což se deje pod sluncem, ponevadž všecky veci jsou marnost a trápení ducha.

18 Ano mrzí mne i všecka práce má, kterouž jsem vedl pod sluncem proto že jí zanechati musím cloveku, kterýž bude po mne.

19 A kdo ví, bude-li moudrý, ci blázen? A však panovati bude nade vší prací mou,kterouž jsem vedl, a v níž jsem moudrý byl pod sluncem. A i to marnost.

20 I prišel jsem na to, abych pochybil v srdci svém o vší práci, kterouž jsem konal, a v níž jsem moudrý byl pod sluncem.

21 Mnohý zajisté clovek pracuje moudre, umele a spravedlive, a však jinému, kterýž nepracoval o tom, nechává toho za podíl jemu, ješto i to jest marnost a bídná vec.

22 Nebo co má clovek ze vší práce své a z kvaltování srdce svého, kteréž snáší pod sluncem,

23 Ponevadž všickni dnové jeho bolestní, a zamestknání jeho hnev, tak že ani v noci neodpocívá srdce jeho? A i to marnost.

24 Zdaliž není to chvalitebné pri cloveku, jísti a píti, a uciniti životu svému pohodlí z práce své? Ac i to také videl jsem, že z ruky Boží pochází.

25 Nebo kdož by jísti a užívati mel toho nežli já?

26 Cloveku zajisté, kterýž se líbí jemu, dává moudrost, umení a veselí; hríšníku pak dává trápení, aby shromaždoval a hrnul, cehož by zanechal tomu, kterýž se líbí Bohu. I to také jest marnost a trápení ducha.