|
První
Epištola S. Pavla k Korintským 2
Hríšníka
toho zase na milost prijíti velí. 12. Práce verných služebníku, i puvodu jich i
ovoce (skrze pekný príklad) ukázaním zvelicuje.
oto
jsem pak sobe uložil, abych k vám zase s zámutkem neprišel.
2
Nebo jestliže já vás zarmoutím, i kdo jest, ješto by mne obveselil, než ten,
kterýž jest ode mne zarmoucen?
3
A protot jsem vám to <> napsal, abych prijda k vám, nemel zámutku z tech,
z nichž bych se mel radovati, doufaje o všech o vás, že radost má jest všech
vás radost.
[
8,22]; [Ga 5,10]
4
Nebo z velikého ssoužení a bolesti srdce psal jsem vám, s mnohými slzami, ne
abyste zarmouceni byli, ale abyste poznali lásku, kteroužto k vám velikou mám.
5
Jestližet jest pak kdo zarmoutil, ne mnet zarmoutil, ne toliko ponekud, abych
jím neobtežoval všech vás.
6
Dostit má takový na tom trestání, kteréž mel od mnohých,
7
Tak abyste jemu již radeji zase odpustili a potešili ho, aby on snad prílišným
zámutkem neprišel na zahynutí.
8
Protož prosím vás, <> abyste utvrdili k nemu lásku.
[
1K 16,14]
9
Nebo i proto psal jsem vám, abych zkušením zvedel, jste-li ve všem poslušni.
10
Komuž pak vy co odpouštíte, i já odpouštím. Nebo i já, jestliže jsem co
odpustil, komuž jsem odpustil, pro vás odpustil jsem, pred oblicejem Kristovým,
abychom nebyli oklamáni od satana.
11
Nebo nejsou nám neznámá myšlení jeho.
12
Když jsem pak prišel do <> Troady, k zvestování evangelium Kristova,
ackoli dvere mi otevríny byly skrze Pána, však nemel jsem žádného upokojení v
duchu svém, protože jsem nenalezl Tita, bratra svého.
[
Sk 16,8]
13
Ale požehnav jich, odšel jsem do Macedonie.
14
Bohu pak budiž <> díka, kterýž vždycky dává nám vítezství v Kristu, a
vuni známosti své zjevuje skrze nás na každém míste.
1K
15,57]
15
Nebot jsme Kristova vune dobrá Bohu v tech, <> jenž k spasení pricházejí,
i v tech, ~kteríž hynou,
[
1K 1,18; 2K 4,3]
16
Tem zajisté jsme *vune smrtelná k smrti, onem pak vune života k životu. Ale k
tomu ~kdo jest zpusobný?
*L
2,34; [~2K 3,5. 6]
17
Nebot *nejsme, jako mnozí, cizoložící slovo Boží, ale jako z uprímnosti, a jako
z Boha, pred oblicejem Božím, o Kristu mluvíme.
*4,2
|