Kniha Jobova 16

Job prátelum, že ho kormoutili, domlouvá, 6. na své težkosti naríká, 17. nevinost svou zemí i Bohem osvedcuje, a na jeho rozsouzení své pre se odvolává.

odpovídaje Job, rekl:

2 Slyšel jsem již podobných vecí mnoho; všickni vy nepríjemní jste tešitelé.

3 Bude-liž kdy konec slovum povetrným? Aneb co te popouzí, že tak mluvíš?

4 Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na míste mém? Shromaždoval-li bych proti vám slova, aneb potrásal na vás hlavou svou?

5 Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtu mých krotilo by bolest.

6 Bud že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, bud že tak nechám, neodchází ode mne.

7 Ale ustavicne zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždení mého.

8 A vrásky jsi mi zdelal; což mám za svedka, ano patrná na mne hubenost má na tvári mé to osvedcuje.

9 Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škripe na mne zuby svými; jako neprítel muj zaostril oci své na mne.

10 Rozedreli na mne ústa svá, potupne mne polickujíce, proti mne se shromáždivše.

11 Vydal mne Buh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.

12 Pokoje jsem užíval, však potrel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztríštil mne, a vystavil mne sobe za cíl.

13 Obklícili mne strelci jeho, roztal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluc mou.

14 Ranil mne ranou na ránu, outok ucinil na mne jako silný.

15 Žíni jsem ušil na zjízvenou kuži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.

16 Tvár má oduravela od pláce, a na víckách mých stín smrti jest.

17 Ne pro nejaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má cistá jest.

18 Ó zeme, neprikrývej krve mé, a necht nemá místa volání mé.

19 Aj, nyní jestit i v nebesích svedek muj, svedek muj, pravím, jest na výsostech.

20 Ó mudráci moji, prátelé moji, k Bohut slzí oko mé.

21 Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu cloveka s prítelem svým.

22 Nebo léta mne odectená pricházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.