Kniha Jobova 41

Buh kraticce pripomenuv velikou moc svou, 3. k zacaté reci se navracuje, a o velrybovi dále, jaký jest, vypravuje.

ytáhneš-liž velryba udicí, aneb provazem pohríženým až k jazyku jeho?

2 (40:21) Zdali dáš kroužek na chrípe jeho, aneb hákem probodneš celist jeho?

3 (40:22) Zdaž se obrátí k tobe s prosbami, aneb mluviti bude tobe lahodne?

4 (40:23) Uciní-liž smlouvu s tebou? Prijmeš-liž jej za služebníka vecného?

5 (40:24) Zdaž budeš s ním hráti jako s ptáckem, aneb privážeš jej detem svým?

6 (40:25) Pristrojí-liž sobe hody z neho spolecníci, a rozdelí-liž jej mezi kupce?

7 (40:26) Zdaž naplníš háky kuži jeho, a vidlicemi rybárskými hlavu jeho?

8 (40:27) Vztáhni jen na nej ruku svou, a neuciníš zmínky o boji.

9 (40:28) Aj, nadeje o polapení jeho mylná jest. Zdaž i k spatrení jeho clovek nebývá poražen?

10 (41:1) Není žádného tak smelého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se prede mnou?

11 (41:2) Kdo mne cím predšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.

12 (41:3) Nebudu mlceti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.

13 (41:4) Kdo odkryl svrchek odevu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k nemu pristoupí?

14 (41:5) Vrata úst jeho kdo otevre? Okolo zubu jeho jest hruza.

15 (41:6) Šupiny jeho pevné jako štítové sevrené velmi tuze.

16 (41:7) Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ne.

17 (41:8) Jedna druhé se prídrží, a nedelí se.

18 (41:9) Od kýchání jeho zažžehá se svetlo, a oci jeho jsou jako záre svitání.

19 (41:10) Z úst jeho jako pochodne vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.

20 (41:11) Z chrípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.

21 (41:12) Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.

22 (41:13) V šíji jeho prebývá síla, a pred ním utíká žalost.

23 (41:14) Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v nem, aniž se rozdrobuje.

24 (41:15) Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.

25 (41:16) Vyskýtání jeho bojí se nejsilnejší, až se strachem i vycištují.

26 (41:17) Mec stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancír.

27 (41:18) Pokládá železo za plevy, ocel za drevo shnilé.

28 (41:19) Nezahání ho strela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.

29 (41:20) Za stéblo pocítá strelbu, a posmívá se šermování kopím.

30 (41:21) Pod ním ostré strepiny, stele sobe na veci špicaté jako na bláte.

31 (41:22) Pusobí, aby vrelo v hlubine jako v kotle, a kormoutilo se more jako v moždíri.

32 (41:23) Za sebou patrnou ciní stezku, až sezdá, že propast má šediny.

33 (41:24) Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak ucinen byl bez strachu.

34 (41:25) Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.