Kniha Žalmu 42

David S. služeb Božích jsa zbaven a prícinou tou od neprátel potupne dotýkán, Hospodinu toho touží, 6. zatím jaký sám v sobe o tu vec boj mel, v nemž víra s mdlobou tela se tak potýkala, že vždy naposled zvítezila, o tom vypravuje.

rednímu zpeváku z synu Chóre, žalm vyucující. (42:2) Jakož jelen rve, dychte po tekutých vodách, tak duše má rve k tobe, ó Bože.

2 (42:3) Žízní duše má Boha, Boha živého, a ríká: Skoro-liž pujdu, a ukáži se pred oblícejem Božím?

3 (42:4) Slzy mé jsou mi místo chleba dnem i nocí, když mi ríkají každého dne: Kdež jest Buh tvuj?

4 (42:5) Na to když se rozpomínám, témer duši svou sám v sobe vylévám, že jsem chodíval s mnohými, a ubírával jsem se s nimi do domu Božího s hlasitým zpíváním, a díkcinením v zástupu plésajících.

5 (42:6) Proc jsi smutná, duše má, a proc se kormoutíš? Poseckej na Boha, nebot ješte vyznávati jej budu, i hojné spasení tvári jeho.

6 (42:7) Muj Bože, jak tesklí duše má! Protož se na te rozpomínám v krajine Jordánské a Hermonské, na hore Mitsar.

7 (42:8) Propast propasti se ozývá k hlucení trub tvých, všecka vlnobití tvá a rozvodnení tvá na mne se svalila.

8 (42:9) Verím však, žet mi udelí ve dne Hospodin milosrdenství svého, a v noci písnicka jeho se mnou, a modlitba má k Bohu života mého.

9 (42:10) Dím k Bohu silnému, skále své: Procež jsi zapomenul se nade mnou? Proc pro ssoužení od neprítele v smutku mám choditi?

10 (42:11) Jako rána v kostech mých jest to, když mi utrhají neprátelé moji, ríkajíce mi každého dne: Kdež jest Buh tvuj?

11 (42:12) Proc jsi smutná, duše má, a proc se kormoutíš ve mne? Poseckej na Boha, nebot ješte vyznávati jej budu; ont jest hojné spasení tvári mé a Buh muj.