Kniha Žalmu 62

David jaké doufání v Boha mel, když ssoužen byl, oznámiv, 4. protivníky tresce, 6. sebe i jiné verící v doufání ustavuje, 11. a od spoléhání v marných vecech odvozuje.

rednímu z kantoru Jedutunovi, žalm Daviduv. (62:2) Vždy predce k Bohu má se mlcelive duše má, od nehot jest spasení mé.

2 (62:3) Vždyt predce on jest skála má, mé spasení, vysoký hrad muj, nepohnut se škodlive.

3 (62:4) Až dokud zlé obmýšleti budete proti cloveku? Všickni vy zahubeni budete, jako zed navážená a stena nachýlená jste.

4 (62:5) Však nic méne radí se o to, jak by jej odstrcili, aby nebyl vyvýšen; lež oblibují, ústy svými dobrorecí, ale u vnitrnosti své proklínají. Sélah.

5 (62:6) Vždy predce mej se k Bohu mlcelive, duše má, nebo od neho jest ocekávání mé.

6 (62:7) Ont jest zajisté skála má, mé spasení, vysoký hrad muj, nepohnut se.

7 (62:8) V Bohu jest spasení mé a sláva má; skála síly mé, doufání mé v Bohu jest.

8 (62:9) Nadeji v nem skládejte všelikého casu, ó lidé, vylévejte pred oblícejem jeho srdce vaše, Buh útocište naše. Sélah.

9 (62:10) Jiste žet jsou marnost synové lidští,a synové mocných lživí. Budou-li spolu na váhu vloženi, lehcejší budou nežli marnost.

10 (62:11) Nedoufejtež v utiskování, ani v loupeži, a nebývejte marní; statku pribývalo-li by, neprikládejte srdce.

11 (62:12) Jednou mluvil Buh, dvakrát jsem to slyšel, že Boží jest moc,

12 (62:13) A že tvé, Pane, jest milosrdenství, a že ty odplatíš jednomu každému podlé skutku jeho.