Kniha Žalmu 144

David podekovav Bohu za vítezství, 5. ostatkum neprátel vyhlazení, 7. sobe pak i svým královstvím spasení 13. a požehnání žádaje, 15. blahoslavenství lidu Božího vypravuje.

aviduv. Požehnaný Hospodin skála má, kterýž ucí ruce mé boji, a prsty mé bitve.

2 Milosrdenství mé a hrad muj, útocište mé, vysvoboditel muj, a štít muj, protož v nehot já doufám; ont mi podmanuje lidi.

3 Hospodine, co jest clovek, že se znáš k nemu, a syn cloveka, že ho sobe tak vážíš?

4 Clovek marnosti podobný jest, dnové jeho jako stín pomíjející.

5 Hospodine, naklon svých nebes a sstup, dotkni se hor, a kouriti se budou.

6 Sešli hromobití a rozptyl je, vypust strely své a poraz je.

7 Vztáhni ruku svou s výsosti, vysvobod mne, a vytrhni mne z vod mnohých, z ruky cizozemcu.

8 Jejichž ústa mluví marnost, a pravice jejich jest pravice lživá.

9 Bože, písen novou zpívati budu tobe na loutne, a na desíti strunách žalmy tobe prozpevovati,

10 Dávajícímu vítezství králum, a vysvobozujícímu Davida, služebníka svého od mece vražedlného.

11 Vysvobod mne, a vytrhni mne z ruky cizozemcu, jejichž ústa mluví marnost, a pravice jejich pravice lživá.

12 Aby synové naši byli jako štípkové zdárne rostoucí v mladosti své, a dcery naše jako úhelní kamenové, tesaní ku podobenství chrámu.

13 Špižírny naše plné at vydávají všelijaké potravy; dobytek náš at rodí na tisíce, a na deset tisícu v stájích našich.

14 Volové naši at jsou vytylí; at není vpádu ani zajetí, ani naríkání na ulicích našich.

15 Blahoslavený lid, jemuž se tak deje, blahoslavený ten lid, jehož Hospodin Bohem jest.