3. Církev má kromě těchto důvodů i své vlastní důvody proč se o sdělovací prostředky zajímat. Ve světle víry se lze na dějiny lidské komunikace dívat jako na dlouhou cestu vedoucí od Babylonu, který symbolizuje zhroucení komunikace (srv. Gn 1,4-8), k letnicím a daru jazyků (srv. Sk 2,5-11), kdy je komunikace obnovena mocí Ducha seslaného Synem. Církev je vyslána do světa, aby v něm hlásala radostnou zvěst (srv. Mt 28,19-20; Mk 16,15), a jejím posláním je zvěstovat evangelium do konce časů. Dnes již ví, že je k tomu zapotřebí sdělovacích prostředků (srv. II. vatikánský koncil, Inter mirifica, 3; Pavel VI., Evangelii nuntiandi, 45; Jan Pavel II., Redemptoris missio, 37; Papežská rada pro sdělovací prostředky, Communio et Progressio, 126-134, Aetatis novae,11).

Církev také ví, že tvoří communio společenství lidí a eucharistických společenství které má "svůj základ v niterném společenství Trojice" (Aetatis novae, 10; srv. Kongregace pro nauku víry, Alcuni aspetti della Chiesa intesa come comunione). Veškerá lidská komunikace se totiž zakládá na společenství mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Společenství Nejsvětější Trojice však zahrnuje i lidstvo: Syn je Slovo, navěky "vyslovené" Otcem, a v Ježíši Kristu a skrze něho, Syna a vtělené Slovo, sděluje Bůh sám sebe a svou spásu lidem. "Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna" (Žid 1,1-2). Komunikace uvnitř církve a komunikace vedená jejím prostřednictvím má svůj počátek ve společenství lásky mezi božskými osobami a v jejich komunikaci s námi.