5. Církev vnáší do tohoto hovoru více prvků.

Přináší dlouhou tradici morální moudrosti zakořeněnou v Božím zjevení a lidském uvažování (srv. Jan Pavel II., Fides et ratio, 36-48, Zvon, Praha 1999). Její podstatnou a rostoucí součástí je sociální učení církve, jehož teologická orientace je význačným nápravným prostředkem jak pro "ateistické řešení, které olupuje člověka o jeho základní, totiž duchovní stavební kameny, tak i permisivních a konzumistických řešení, která se pod různými záminkami snaží přesvědčit člověka o jeho nezávislosti na veškerých zákonech a na Bohu" (Jan Pavel II, Centesimus annus, 55, Zvon, Praha 1991). Tato tradice sdělovací prostředky nesoudí, nabízí jim spíše své služby. Například "kultura moudrosti, jež je vlastní církvi, může zabránit tomu, aby se kultura informace, vlastní sdělovacím prostředkům, nestala jen hromaděním faktů postrádajících smysl" (Jan Pavel II., Poselství k XXXIII světovému dni sdělovacích prostředků, ČBK 1999).

Církev přináší do diskuse ještě něco jiného. Jejím zvláštním příspěvkem životu člověka je "pohled na důstojnost lidské osoby, která se v plné šíři projevuje v tajemství ztělesněného Slova" (Centesimus annus, 47, Zvon, Praha 1991). Slovy II. vatikánského koncilu: "Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání." (Gaudium et spes, 22, Zvon, Praha 1995).