23. Nepřestáváme však
věřit, že řešení problémů
způsobených touto komercializací a bezbřehou
privatizací nevyústí ve státní kontrolu nad
médii, ale v zásadnější úpravu pravidel,
která bude odpovídat normám služby veřejnosti, a
zároveň i ve větší zodpovědnost
vůči veřejnosti. V této souvislosti je třeba
podotknout, že jestliže se právní a politický
rámec médií v některých zemích
zjevně zlepšuje, na jiných místech
zůstávají státem řízené
zásahy nástrojem útlaku a vylučování
(srv. Aetatis novae, 5).
Vždy je třeba podporovat svobodu projevu,
neboť "když si lidé podle své přirozenosti
vyměňují navzájem poznatky a názory,
využívají svého nejvlastnějšího
práva a zároveň splňují povinnost vůči
společnosti." (Communio et progressio, 45, ČBK, Praha
1996). Tento předpoklad však z hlediska etiky není
absolutní normou platnou za všech okolností.
Očividně existují případy, v nichž
právo na komunikaci neexistuje; jsou jimi například pomluva
a nactiutrhání, sdělení
podněcující k nenávisti a konfliktu mezi skupinami,
obscénnost a pornografie, morbidní líčení
násilí. I svobodný projev by měl dodržovat
takové principy, jako je pravda, slušnost a
respektování soukromého života.
Pracovníci ve sdělovacích
prostředcích by ve spolupráci s veřejnými
představiteli měli usilovat o vytvoření a
rozvíjení etických kodexů profesionální
chování.
Náboženské organismy a
další skupiny mají tu výsadu, že se na tomto
stálém úsilí mohou podílet.
|