26. Církevní instituce, agentury a programy mají v oblasti sdělovacích prostředků vedle podpory vzdělávání také významnou odpovědnost v samotných médiích. Ta spočívá především v tom, že komunikační praxe církve by měla být příkladná a měla by se řídit nejvyššími ideály pravdivosti, důvěryhodnosti, citlivosti k lidským právům a dalším významným principům a normám. Vedle toho by církevní sdělovací prostředky měly usilovat o to, aby sdělovaly plnou pravdu o významu lidského života a dějin, zejména tak, jak je obsažena v slově zjeveném Bohem a jak je vyjádřena v učení církve. Pastýři by měli povzbuzovat k užívání sdělovacích prostředků k šíření evangelia (srv. Kodex církevního práva, kánon 822.1).

Ti, kdo reprezentují církev, musí být ve vztahu k novinářům upřímní a otevření. Třebaže je některé otázky mohou "uvádět do rozpaků nebo zneklidňovat, zejména když ani v nejmenším neodpovídají poselství, které máme šířit", musí mít na paměti, že "většina našich současníků takovéto znepokojivé otázky klade" (Verso un approccio pastorale alla cultura, 34). Každý, kdo promlouvá jménem církve, musí na tyto zdánlivě nepříjemné otázky odpovídat věrohodně a pravdivě.

Katolíci, stejně jako ostatní občané, mají právo na svobodu projevu, a tedy i na přístup ke sdělovacím prostředkům. Právo na svobodu projevu zahrnuje vyjádření mínění o věcech týkajících se prospěchu církve, při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob (srv. kánon 212.3; kánon 227). Nikdo však nemá právo hovořit jménem církve, a pokud tak činí, musí k tomu mít pověření. Osobní názory by neměly být prezentovány jako učení církve (srv. kánon 227).

Církvi by velmi pomohlo, kdyby ti, kdo jejím jménem vykonávají úřady a funkce, byli formováni v oblasti komunikace. To neplatí jen pro seminaristy, osoby formované v řeholních společenstvích a mladé laiky, ale pro veškerý personál církve. Jestliže jsou média "neutrální, otevřená a čestná", poskytují dobře připraveným křesťanům "misijní úlohy v první linii", a je důležité, aby k tomu křesťané nacházeli "podporu a byli odpovídajícím způsobem vzděláni". Také pastýři by měli být svému lidu průvodci sdělovacími prostředky a jejich někdy spornými a dokonce destruktivními sděleními (srv. kánon 822.2,3).

Podobné úvahy platí pro vnitřní komunikaci v rámci církve. Obousměrný tok informací a názorů mezi pastýři a věřícími, svoboda projevu citlivá k dobru společenství a úloze učitelského úřadu církve spjatého s jeho podporou, zodpovědné veřejné mínění jsou významnými projevy základního "práva na dialog a informace v církvi" (Aetatis novae, 10; Communio et progressio, 20, ČBK, Praha 1996).

Právo na svobodu projevu musí být uplatňováno s úctou ke zjevené pravdě, k učení církve a k církevním právům ostatních (srv. kánon 212.1,2,3, kánon 220). Stejně jako jiná společenství a instituce, církev někdy potřebuje je dokonce někdy povinna zachovat tajnost a důvěrnost. Ty by však neměly sloužit k manipulaci nebo kontrole. V rámci společenství víry "služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby se všichni, kteří patří do Božího lidu a tím mají pravou křesťanskou důstojnost, snažili svobodně a spořádaně o stejný cíl, a tak dosáhli spásy (II. vatikánský koncil, Lumen gentium, 18, Zvon, Praha 1995). Správná komunikační praxe je jednou z cest k uskutečnění této vize.