30. Jak již bylo řečeno,
zvláštní příspěvek církve k
debatě na tato témata spočívá v
chápání člověka a jeho jedinečné
důstojnosti, jeho neporušitelných práv, v pojetí
lidského společenství, jehož členy spojuje ctnost
solidarity ve snaze o společné dobro. Potřeba těchto dvou
pojmů je naléhavá zejména tehdy, "když
člověk musí prožívat
roztříštěnost a zlomkovitost nabídek, které
vyzdvihují jako hodnoty pomíjivé věci a
vzbuzují tím klamný dojem, že je tak možno
dosáhnout pravého smyslu života. Tak dochází k
tomu, že mnozí vlekou svůj život až na okraj
propasti, aniž by věděli, kam vlastně jdou" (Jan Pavel
II., Fides et ratio, 6, Zvon, Praha 1999).
V této krizi je církev
"znalkyní lidstva" a zkušenost "ji vede k
nevyhnutelnému rozšíření jejího
poslání do různých oblastí" lidské
činnosti (srv. Sollicitudo rei socialis, 41; Pavel VI., Populorum
progressio, 13). Nemůže schraňovat pro sebe pravdu o
člověku a lidském společenství; musí ji
svobodně sdílet s ostatními a být si přitom
vědoma, že lidé mohou říci ne této
pravdě i církvi samotné.
Církev se snaží podporovat a
posilovat takové užívání
sdělovacích prostředků, které
odpovídá vysokým etickým požadavkům, a
usiluje o dialog a spolupráci s ostatními: s
veřejnými činiteli, kteří mají
mimořádnou povinnost chránit a podporovat společné
dobro politického společenství, s lidmi ze světa
kultury a umění, s vědci a pedagogickými
pracovníky, kteří se věnují formaci
budoucích pracovníků v médiích a
budoucích příjemců, se členy jiných
církví a náboženských skupin, kteří
sdílejí její přání užívat
sdělovací prostředky k oslavě Boha a ke službě
lidstva (srv. Papežská rada pro sdělovací
prostředky, Criteri di Collaborazione Ecumenica ed Interreligiosa nel
campo delle Comunicazioni Sociali), a zejména s pracovníky
médií, neboli spisovateli, redaktory, reportéry,
korespondenty, herci, producenty, technickým personálem a
vlastníky, s jednateli a řídícími
pracovníky v této oblasti.
|