32. Třebaže jsou tyto úvahy určeny
všem lidem dobré vůle, nejen katolíkům, je
správné se na závěr zmínit o
Ježíši jako vzoru pro pracovníky sdělovacích
prostředků. "V této poslední době"
Bůh Otec "promluvil k nám skrze svého Syna" (Žid
1,2). Tento Syn nám dnes a stále sděluje Otcovu lásku
a základní smysl našeho života.
"Za svého pozemského
putování se prokázal Kristus jako mistr komunikace. Ve
vtělení přijal přirozenost těch, kdo měli
jednou přijmout poselství, které bylo vyjádřeno
v jeho slovech a v celém jeho životě. Mluvil jim ze srdce a
stál v jejich středu. Závazně, s mocí a bez
kompromisu, hlásal božské poselství. Na druhé
straně se jim připodobnil způsobem mluvení a
myšlení, protože hovořil podle jejich situace" (Communio
et progressio, 11, ČBK, Praha 1996 ).
Za Ježíšova veřejného
života se sbíhaly zástupy, aby slyšely jeho
kázání a učení (srv. Mt 8,1,18; Mk
2,2,4-1; Lk 4,32 atd.). Učil je jako ten, "kdo má
moc" (Mt 7,29; Mk 1,22; Lk 4,32). Promlouval k nim o
Otci a zároveň je odkazoval na sebe, když vysvětloval:
"Já jsem cesta, pravda a život" (Jan 14,6) a
"kdo viděl mne, viděl Otce" (Jan 14,9).
Neztrácel čas prázdnými řečmi nebo mstou,
ani když byl obviňován a nakonec odsouzen (srv. Mt
26,63; 27,12-14; Mk 15,5,15,61). Jeho "pokrmem" bylo konat
vůli Otce, který jej poslal (srv. Jan 4,34), a
vším, co řekl nebo učinil, o tom podával
svědectví.
Ježíš často učil v
podobenstvích a vyprávěl živé
příběhy, které prostými a všedními
výrazy vyjadřovaly hluboké pravdy. Nejen jeho slova, ale i
jeho činy, zejména zázraky, které poukazovaly na jeho
identitu a zjevovaly Boží moc, byly komunikací (srv. Evangelii
nuntiandi, 12). Z jeho řeči byla zřejmá úcta k
posluchačům, pochopení jejich situace a potřeb, soucit s
jejich utrpením (srv. Lk 7,13) a pevné touha sdělit
jim to, co potřebovali slyšet, způsobem, který upoutal
jejich pozornost a pomáhal jim přijímat poselství
jeho slov bez nátlaku a kompromisů, klamání a
manipulace. Vybízel ostatní k tomu, aby mu otevřeli svou
mysl a své srdce, protože věděl, že tak budou
přivedeni k němu a k Otci (srv. Jan 3,1-15; 4,7-26).
Ježíš učil, že komunikace
je morální akt: "Ústa přece mluví to,
čeho je srdce plné. Dobrý člověk
vydává z dobré pokladnice věci dobré, a
špatný člověk vydává ze špatné
pokladnice věci špatné. Ale říkám
vám: i z každého neužitečného slova,
které lidi pronesou, musí v soudný den vydat
účty, protože podle svých slov budeš
prohlášen za spravedlivého a podle svých slov
budeš odsouzen" (Mt 12, 34-37). Přísně
varoval před pohoršováním
"maličkých" a prohlásil, že kdo by tak
učinil, "pro toho by bylo lépe, aby mu uvázali na krk
mlýnský kámen a hodili ho do moře" (Mk
9,42; Mt 18,6; Lk 17,2). Byl bez jakékoli poskvrny,
člověk, o němž by se dalo říci, že
"nikdo od něho neslyšel nic
neupřímného", a navíc "když mu
spílali, on jim to spíláním neodplácel,
když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu,
který soudí spravedlivě" (1 Petr 2,22-23). Kladl
velký důraz na to, aby lidé byli upřímní
a opravdoví, odsuzoval pokrytectví, nepoctivost, jakoukoliv
nečestnou a zvrácenou komunikaci: "Ale vaše řeč
ať je: ano, ano ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého" (Mt
5,37).
|