32. Třebaže jsou tyto úvahy určeny všem lidem dobré vůle, nejen katolíkům, je správné se na závěr zmínit o Ježíši jako vzoru pro pracovníky sdělovacích prostředků. "V této poslední době" Bůh Otec "promluvil k nám skrze svého Syna" (Žid 1,2). Tento Syn nám dnes a stále sděluje Otcovu lásku a základní smysl našeho života.

"Za svého pozemského putování se prokázal Kristus jako mistr komunikace. Ve vtělení přijal přirozenost těch, kdo měli jednou přijmout poselství, které bylo vyjádřeno v jeho slovech a v celém jeho životě. Mluvil jim ze srdce a stál v jejich středu. Závazně, s mocí a bez kompromisu, hlásal božské poselství. Na druhé straně se jim připodobnil způsobem mluvení a myšlení, protože hovořil podle jejich situace" (Communio et progressio, 11, ČBK, Praha 1996 ).

Za Ježíšova veřejného života se sbíhaly zástupy, aby slyšely jeho kázání a učení (srv. Mt 8,1,18; Mk 2,2,4-1; Lk 4,32 atd.). Učil je jako ten, "kdo má moc" (Mt 7,29; Mk 1,22; Lk 4,32). Promlouval k nim o Otci a zároveň je odkazoval na sebe, když vysvětloval: "Já jsem cesta, pravda a život" (Jan 14,6) a "kdo viděl mne, viděl Otce" (Jan 14,9). Neztrácel čas prázdnými řečmi nebo mstou, ani když byl obviňován a nakonec odsouzen (srv. Mt 26,63; 27,12-14; Mk 15,5,15,61). Jeho "pokrmem" bylo konat vůli Otce, který jej poslal (srv. Jan 4,34), a vším, co řekl nebo učinil, o tom podával svědectví.

Ježíš často učil v podobenstvích a vyprávěl živé příběhy, které prostými a všedními výrazy vyjadřovaly hluboké pravdy. Nejen jeho slova, ale i jeho činy, zejména zázraky, které poukazovaly na jeho identitu a zjevovaly Boží moc, byly komunikací (srv. Evangelii nuntiandi, 12). Z jeho řeči byla zřejmá úcta k posluchačům, pochopení jejich situace a potřeb, soucit s jejich utrpením (srv. Lk 7,13) a pevné touha sdělit jim to, co potřebovali slyšet, způsobem, který upoutal jejich pozornost a pomáhal jim přijímat poselství jeho slov bez nátlaku a kompromisů, klamání a manipulace. Vybízel ostatní k tomu, aby mu otevřeli svou mysl a své srdce, protože věděl, že tak budou přivedeni k němu a k Otci (srv. Jan 3,1-15; 4,7-26).

Ježíš učil, že komunikace je morální akt: "Ústa přece mluví to, čeho je srdce plné. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice věci dobré, a špatný člověk vydává ze špatné pokladnice věci špatné. Ale říkám vám: i z každého neužitečného slova, které lidi pronesou, musí v soudný den vydat účty, protože podle svých slov budeš prohlášen za spravedlivého a podle svých slov budeš odsouzen" (Mt 12, 34-37). Přísně varoval před pohoršováním "maličkých" a prohlásil, že kdo by tak učinil, "pro toho by bylo lépe, aby mu uvázali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře" (Mk 9,42; Mt 18,6; Lk 17,2). Byl bez jakékoli poskvrny, člověk, o němž by se dalo říci, že "nikdo od něho neslyšel nic neupřímného", a navíc "když mu spílali, on jim to spíláním neodplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě" (1 Petr 2,22-23). Kladl velký důraz na to, aby lidé byli upřímní a opravdoví, odsuzoval pokrytectví, nepoctivost, jakoukoliv nečestnou a zvrácenou komunikaci: "Ale vaše řeč ať je: ano, ano ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého" (Mt 5,37).