^{Antropolgická struktura soukromých zjevení}

Poté, co jsme se skrze tyto úvahy snažili určit teologickou pozici soukromých zjevení, se před interpretací fatimského poselství musíme ještě pokusit krátce objasnit jejich antropologický (psychologický) charakter. Teologická antropologie rozlišuje v tomto ohledu tři formy vnímání neboli ,vidění’: vidění za pomoci smyslů, tedy vnější tělesné vnímání, vnitřní vnímání a duchovní vidění (visio sensibilis – imaginativa – intellectualis). Je jasné, že v případě vidění v Lurdech, Fatimě atd. nejde o normální vnější vnímání smysly: viděné obrazy a postavy se nenacházejí vně, v prostoru, jako se v něm nachází například strom nebo dům. To je naprosto zřejmé například při vidění pekla (vylíčeného v první části fatimského ,tajemství’) nebo také při vidění popsaném v třetí části ,tajemství’. Lze to však snadno dokázat i u jiných vidění, především proto, že je neviděli všichni přítomní, nýbrž pouze vizionáři. Stejně tak je zřejmé, že nejde o intelektuální ,vidění’ bez obrazů, jak se s ním setkáváme ve vysokých stupních mystiky. Jde tedy o prostřední kategorii – vnitřní vnímání, které je pro vizionáře nepochybně tak silné, že se pro něj rovná vnějšímu úkazu vnímatelnému smysly.

            Vnitřní vidění neznamená fantazii, jež by byla pouhým výrazem subjektivní představivosti. Znamená to spíše, že se duše dotýká cosi sku-tečného, i když nadsmyslového, a uschopňuje ji vidět to, co je smyslům nevnímatelné a neviditelné. Jedná se o vidění ,vnitřními smysly’. Jsou to opravdové ,předměty’, které se dotýkají duše, i když nepatří do našeho obvyklého vnímatelného světa. K tomu se vyžaduje vnitřní bdělost srdce, která vzhledem k silnému tlaku vnějších skutečností, obrazů a myšlenek, jež naplňují duši, většinou není dána. Člověk je veden za hranice pouhé vnějškovosti, dotýkají se ho nejhlubší dimenze skutečnosti, stávají se pro něj viditelnými. Lze tak možná pochopit, proč se právě děti přednostně stávají adresáty takových zjevení: jejich duše je ještě málo zakalená, vnitřní schopnost vnímání jen málo poškozená: „Z úst nemluvňat a kojenců zjednal sis chválu“, odpovídá Ježíš 3. veršem 8. žalmu na kritiku velekněží a star-ších, kteří se pohoršují nad voláním dětí „Hosana!“ (Mt 21,16).

            ,Vnitřní vidění’, jak bylo řečeno, není fantazie, nýbrž opravdový způsob vnímání. Avšak má i svá omezení. I vnější vidění zahrnuje vždy také sub-jektivní faktor: čirý objekt nevidíme, přichází k nám filtrován našimi smysly, které musí vykonat proces překladu. U vnitřního vidění je to ještě evidentnější, především proto, že jde o skutečnosti, které samy o sobě přesahují náš horizont. Subjekt, vizionář, je zapojen ještě mnohem silněji. Vidí díky svým konkrétním možnostem, jemu dostupným způsobem představivosti a poznání. Ve vnitřním vidění jde o ještě rozsáhlejší proces překladu než u vidění vnějšího tak, že subjekt se podstatně spolupodílí na vytváření obrazu toho, co se mu zjevuje. Ke zobrazení může dojít jen podle jeho schopností a možností. Taková vidění proto nikdy nejsou pouhými ,fotografiemi’ onoho světa, ale nesou s sebou možnosti a omezení subjektu, který je vnímá.

            To lze vidět ve všech velkých viděních světců; platí to samozřejmě i o vi-děních fatimských dětí. Obrazy, které popisují, v žádném případě nejsou pouhým výrazem jejich fantazie, nýbrž plodem skutečného vnímání, jež má vyšší a vnitřní původ; nelze si je však představovat ani tak, jako by se na chvíli zvedla opona onoho světa a ukázalo se nebe ve své čiré podstatnosti, jak ho jednoho dne, jak doufáme, uvidíme v konečném spojení s Bohem. Obrazy jsou spíše jakousi syntézou podnětu pocházejícího shůry a dispo-novatelných možností vnímajícího subjektu, tedy dětí. Z tohoto důvodu je obrazná řeč těchto vidění řečí symbolickou. Kardinál Sodano o tom říká: „…nepopisují fotografickým a detailním způsobem budoucí události, ale shrnují a soustřeďují na společném pozadí skutečnosti, které se rozprostírají v čase v blíže neurčené souslednosti a trvání.“ Toto zhuštění časů a prostorů do jediného obrazu je typické pro taková vidění, jež mohou být většinou rozluštěna pouze ,a posteriori’. Ne každý viděný prvek musí mít v tomto ohledu konkrétní historický význam. Rozhodující je vidění v jeho celku a z pohledu tohoto celku je třeba chápat detaily. Těžiště obrazu se nakonec odhalí na základě toho, co je absolutním těžištěm křesťanského ,proroctví’: těžiště je tam, kde se vidění stává výzvou k Boží vůli a vede k ní.