Úvod

1. Církev žije z eucharistie. Tato pravda nevyjadřuje pouze každodenní zkušenost víry, ale v souhrnu v sobě uchovává jádro tajemství církve. Ta pak v rozmanitých formách s radostí zakouší, jak se stále naplňuje příslib: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20); v posvátné eucharistii se však raduje z této přítomnosti s jedinečnou intenzitou, neboť chléb a víno se proměňují v tělo a krev Pána. Když o Letnicích církev, lid nové smlouvy, začala své putování k nebeské vlasti, Nejsvětější svátost nadále pravidelně doprovázela její dny a naplňovala je důvěryplnou nadějí.

II. vatikánský koncil právem prohlásil, že eucharistická oběť je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“.¹ „Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem Svatým oživované a oživující, dává lidem život“.² Proto církev stále upírá svůj pohled na Pána ve Svátosti oltářní, v níž odhaluje plné vyjádření jeho nesmírné lásky.

2. Během Jubilejního roku 2000 mi bylo dáno slavit eucharistii v jeruzalémském Večeřadle, tam, kde ji podle tradice poprvé slavil sám Kristus. Večeřadlo je místem ustanovení Nejsvětější svátosti. Právě tam vzal Kristus do svých rukou chléb, lámal ho a dával učedníkům se slovy: „Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo vydané v oběť za vás“ (srov. Mt 26,26; Lk 22,19; 1 Kor 11,24). Pak vzal do rukou kalich s vínem a řekl jim: „Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná“ (srov. Mk 14,24; Lk 22,20; 1 Kor 11,25). Jsem vděčný Pánu Ježíši, že mi dopřál opakovat na tomtéž místě, v poslušnosti k jeho příkazu „To konejte na mou památku" (Lk 22,19), slova, která on pronesl před dvěma tisíci lety.

Chápali apoštolové, kteří byli přítomni při Poslední večeři, význam těchto slov, jež vyšla z Kristových rtů? Možná ne. Tato slova se plně vyjasnila až na konci svatého tridua, to je v údobí od čtvrtečního večera do nedělního rána. V těchto dnech se uskutečňuje mysterium paschale (velikonoční tajemství) a také mysterium eucharisticum (eucharistické tajemství).

3. Z velikonočního tajemství se rodí církev. Právě proto se eucharistie, jež je par excellence svátostí velikonočního tajemství, stává ohniskem života církve. Je to vidět z prvních obrazů církve, které nám předkládají Skutky apoštolů: „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (2,42). „Lámání chleba“ odkazuje na eucharistii. Po dvou tisících letech i nadále uskutečňujeme onen prvotní obraz církve. A zatímco tak konáme při eucharistické oběti, oči duše se vracejí k velikonočnímu triduu: k tomu, co se odehrálo večer na Zelený čtvrtek během Poslední večeře a po ní. Ustanovení eucharistie totiž svátostně předjímalo události, k nimž došlo krátce nato, počínajíc smrtelnou úzkostí v Getsemanech. Znovu vidíme Ježíše, jak vychází z Večeřadla a odchází s učedníky, aby překročil potok Cedron a vstoupil do Olivové zahrady. V této zahradě je dodnes několik prastarých olivovníků. Snad byly svědky toho, co se odehrálo v jejich stínu onoho večera, když Kristus v modlitbě zakoušel smrtelnou úzkost a „jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve“ (Lk 22,44). Krev, kterou krátce předtím předal církvi jako nápoj spásy v eucharistické svátosti, začínala být prolévána; její prolití se pak dokonalo na Golgotě a stalo se nástrojem našeho vykoupení: „Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot; (…) vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení“ (Žid 9,11-12).

4. Hodina našeho vykoupení. Ježíš neprchá před svou „hodinou“, i když byl nesmírně těžce zkoušen: „Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel“ (Jan 12,27). Touží po tom, aby učedníci zůstali s ním, a musí naopak zakoušet osamocení a opuštěnost: „To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení“ (Mt 26,40-41). Pod křížem po boku Marie a zbožných žen zůstane pouze Jan. Agónie v Getsemanech byla jen úvodem k agónii kříže na Velký pátek. Svatá hodina, hodina vykoupení světa. Když se slaví eucharistie u Ježíšova hrobu v Jeruzalémě, člověk se vrací téměř hmatatelně do jeho „hodiny“, do hodiny kříže a oslavení. Na toto místo a do této hodiny se duchovně přenáší každý kněz, který slouží mši svatou, spolu s církevním společenstvím, které se jí účastní.

„Byl ukřižován, umřel a byl pohřben; sestoupil do pekel; třetího dne vstal z mrtvých“. Slovům vyznání víry odpovídají slova kontemplace a hlásání: „Ecce lignum crucis, in quo salus mundi pependit. Venite, adoremus“. S touto výzvou se církev obrací na všechny v odpoledních hodinách Velkého pátku. Během velikonoční doby se pak znovu vrátí ke svému zpěvu, aby hlásala: Surrexit Dominus de sepulchro, qui pro nobis pependit in ligno. Alleluia.

5. „Mysterium fidei! – Tajemství víry!“ Když kněz pronáší nebo zpívá tato slova, přítomní odpovídají: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste“.

Těmito a podobnými slovy církev, zatímco ukazuje na Krista v tajemství jeho utrpení, zjevuje také své vlastní tajemství: Ecclesia de Eucharistia (církev z eucharistie). Jestliže darem Ducha Svatého církev o Letnicích přichází na svět a vydává se po jeho cestách, rozhodujícím okamžikem jejího vzniku je jistě ustanovení eucharistie ve Večeřadle. Jejím základem a jejím zdrojem je celé velikonoční triduum, ale to je jakoby shrnuto, předjímáno a navždy „soustředěno“ v eucharistickém daru. V tomto daru Ježíš Kristus předal církvi trvalé zpřítomnění velikonočního tajemství. Jím ustanovil tajemnou „současnost“ mezi triduem a všemi staletími.

Tato myšlenka v nás vzbuzuje city velkého a vděčného úžasu. Ve velikonoční události a v eucharistii, jež ji během staletí zpřítomňuje, je opravdu nesmírný „prostor“, v němž jsou jako příjemce milosti vykoupení obsaženy celé dějiny. Tento úžas musí vždycky pronikat církev shromážděnou při slavení eucharistie. Zvláště však musí doprovázet služebníka eucharistie. Vždyť on díky moci, která mu byla dána ve svátosti kněžského svěcení, proměňuje. On mocí, která pochází od Krista ve Večeřadle, pronáší: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává… Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás…“ Kněz pronáší tato slova nebo spíše dává svá ústa a svůj hlas k dispozici tomu, který je pronesl ve Večeřadle a který chtěl, aby byla opakována z pokolení do pokolení všemi, kteří se v církvi služebně podílí na jeho kněžství.

6. Touto encyklikou, navazující na jubilejní dědictví, které jsem chtěl odevzdat církvi v apoštolském listě Novo millennio ineunte a v jeho mariánském vyvrcholení, v Rosarium Virginis Mariae, toužím znovu probudit tento „úžas“. Kontemplovat Kristovu tvář spolu s Marií, to je „program“, který jsem církvi vytyčil na úsvitu třetího tisíciletí výzvou, aby zajela na hlubinu moře dějin s nadšením nové evangelizace. Kontemplovat Krista znamená též umět ho rozpoznat všude, kde se objeví, v jeho mnohotvárných způsobech přítomnosti, ale především v živé svátosti jeho těla a krve. Církev žije z eucharistického Krista, on ji živí a osvěcuje. Eucharistie je tajemství víry a zároveň „tajemství světla“.³ Kdykoliv ji církev slaví, mohou věřící nějakým způsobem znovu prožívat zkušenost dvou učedníků putujících do Emauz: „Otevřely se jim oči a poznali ho“ (Lk 24,31).

7. Od počátku své služby Petrova nástupce jsem věnoval Zelenému čtvrtku, dni eucharistie a kněžství, zvláštní pozornost a zasílal jsem všem kněžím na světě poselství. Letos, v pětadvacátém roce mého pontifikátu, chci plněji zahrnout do této eucharistické reflexe celou církev; také proto, abych tak Pánu poděkoval za dar eucharistie a kněžství: „Dar a tajemství“.⁴ Jestliže jsem chtěl při vyhlášení Roku růžence postavit tento svůj pětadvacátý rok do znamení kontemplace Krista v Mariině škole, nemohu nechat přejít tento Zelený čtvrtek 2003, aniž bych se zastavil před Kristovou „eucharistickou tváří“ a nepoukázal církvi novou silou na to, že jejím středem je eucharistie. Z ní církev žije. Tímto „živým chlebem“ se sytí. Jak necítit potřebu vybízet všechny, aby to znovu a znovu zakoušeli?

8. Když myslím na eucharistii a hledím na svůj život kněze, biskupa a Petrova nástupce, samovolně mi vyvstávají vzpomínky na mnoho chvil a míst, na nichž mi bylo dopřáno ji slavit. Vzpomínám na farní kostel v Niegowići, kde jsem vykonával svou první pastorační funkci, na kapitulu sv. Floriána v Krakově, na wawelskou katedrálu, na baziliku sv. Petra a na mnoho bazilik a kostelů v Římě a po celém světě. Mohl jsem sloužit mši svatou na horských stezkách, na březích jezer, na mořském pobřeží; sloužil jsem ji na oltářích postavených na sportovních stadiónech, na náměstích... Toto různorodé panoráma mých eucharistických slavností mi dává mocně zakoušet jejich univerzální a takřka kosmický charakter. Ano, kosmický! I když je totiž eucharistie vysluhována na malém oltáři venkovského kostelíku, je vysluhována v jistém slova smyslu na oltáři světa. Spojuje nebe i zemi. Zahrnuje a proniká veškeré stvoření. Boží Syn se stal člověkem, aby ve svrchovaném úkonu chvály opět odevzdal celé stvoření tomu, který je stvořil z ničeho. A tak on, věčný Velekněz, tím, že vstoupil skrze krev svého kříže do věčné svatyně, vrací Stvořiteli a Otci celé vykoupené stvoření. Činí tak prostřednictvím služebného kněžství církve ke slávě Nejsvětější Trojice. Je to opravdu toto tajemství víry, jež se v eucharistii uskutečňuje: svět, který vzešel z rukou Boha Stvořitele, se vykoupený Kristem k němu vrací.

9. Eucharistie, spásná přítomnost Ježíše ve společenství věřících a jejich duchovní pokrm, je to nejcennější, co může církev mít na své pouti dějinami. Tím se vysvětluje starostlivá pozornost, kterou církev vždy věnovala eucharistickému tajemství, pozornost, jež závažně vyvstává z díla koncilů i římských papežů. Jak neobdivovat doktrinální výklady dekretů o Nejsvětější svátosti a o Nejsvětější mešní oběti vyhlášených Tridentským koncilem? Tyto stránky vedly v následujících staletích jak teologii, tak katechezi a dosud jsou opěrným dogmatickým bodem pro trvalou obnovu a růst Božího lidu ve víře a lásce k eucharistii. Z doby nám bližší je třeba zmínit se o třech encyklikách: Mirae Caritatis Lva XIII. (28. 5. 1902),⁵ Mediator Dei Pia XII. (20. 11. 1947)⁶ a Mysterium fidei Pavla VI. (3. 9. 1965).⁷

I když II. vatikánský koncil nevydal zvláštní dokument o eucharistickém tajemství, osvětluje jeho různé aspekty ve svých dokumentech, zvláště v dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium a v konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium.

Já sám jsem měl v prvních letech své apoštolské služby na stolci sv. Petra příležitost pojednat o některých aspektech eucharistické služby a o jejích důsledcích pro toho, kdo je jejím služebníkem, v apoštolském listu Dominicae Coenae (24.2.1980).⁸ Dnes navazuji na onu řeč se srdcem, jež je ještě více naplněno pohnutím a vděčností; jako by zrcadlilo slova žalmisty: „Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal? Zvednu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno“ (Ž 116,12-13).

10. Tomuto úkolu učitelského úřadu hlásat odpovídal vnitřní růst křesťanského společenství. Koncilní liturgická reforma přinesla bezpochyby velké výhody pro uvědomělejší, aktivnější a plodnější účast věřících na oltářní oběti. Na mnoha místech pak se velice často koná výstav Nejsvětější svátosti, která se stává nevyčerpatelným zdrojem svatosti. Zbožná účast věřících na eucharistickém průvodu o slavnosti Těla a krve Páně je Pánovou milostí, která každým rokem naplňuje radostí toho, kdo se ho účastní. Mohly bychom uvést i další pozitivní znamení víry a lásky k eucharistii.

Bohužel vedle těchto světlých stránek nechybějí stíny. Existují totiž místa, kde se téměř úplně upouští od kultu eucharistického klanění. K tomu přistupují v tom či onom církevním kontextu zlořády, které přispívají k zatemnění pravé víry a katolického učení o této podivuhodné svátosti. Vynořuje se někdy značně zjednodušující chápání eucharistického tajemství. To bývá zbaveno své obětní hodnoty a bývá prožíváno tak, jako by nemělo jiný smysl a hodnotu než společné bratrské setkání. Kromě toho nezbytnost služebného kněžství, které se opírá o apoštolskou posloupnost, zůstává někdy v pozadí a svátostnost eucharistie bývá redukována na pouhé hlásání. Z toho důvodu také ekumenické iniciativy tu a tam, i když jsou velkomyslné v úmyslech, dávají prostor eucharistické praxi, jež odporuje disciplíně, kterou církev vyjadřuje svou víru. Jak neprojevit nad tím vším hlubokou bolest? Eucharistie je příliš velkým darem, než aby mohla snést dvojznačnost a snižování významu.

Doufám, že tato má encyklika účinně přispěje k tomu, aby byly rozptýleny stíny nepřijatelných učení a praktik a aby eucharistie i nadále zářila plným jasem svého tajemství.