První
kapitola
Tajemství
víry
11.
„Pán Ježíš, právě tu noc, kdy byl zrazen“
(1 Kor 11,23), ustanovil eucharistickou oběť svého těla a
své krve. Slova apoštola Pavla nás
uvádějí do dramatických okolností, za
nichž se eucharistie zrodila. Nesmazatelně nese v sobě
vepsánu událost utrpení a smrti Pána. Není
to pouze připomínka, nýbrž svátostné
zpřítomnění. Je to oběť
kříže, která stále během staletí
pokračuje.9 Tuto pravdu dobře vyjadřují slova,
jimiž lid v latinském obřadu odpovídá na
knězovo zvolání „tajemství víry“: „Tvou
smrt zvěstujeme“.
Církev
nedostala eucharistii od Krista, svého Pána, jako jeden dar z
mnoha, byť velmi cenný, nýbrž jako dar par
excellence, neboť Kristus dává sám sebe, svou
osobu ve svém lidství a též své dílo
spásy. To pak nezůstává odsunuto do minulosti,
neboť „všechno, čím Kristus je, a všechno, co
vykonal a vytrpěl pro všechny lidi, má účast na
božské věčnosti, a tím přesahuje všechny
časy a je v nich přítomno“.10
Když
církev slaví eucharistii, památku smrti a
vzkříšení svého Pána, tato
ústřední událost spásy se reálně
zpřítomňuje a „uskutečňuje se dílo
našeho vykoupení“.11 Tato oběť je natolik
rozhodující pro spásu lidského pokolení,
že Ježíš Kristus ji dovršil a vrátil se k
Otci teprve poté, co nám zanechal způsob, jak se na
ní podílet, jako kdybychom při ní byli
přítomni. Každý věřící tak na
ní může mít účast a těžit z
ní nevyčerpatelné plody. Toto je víra, z
níž žily během staletí křesťanské
generace. Tuto víru učitelský úřad církve
znovu a znovu zdůrazňoval s radostnou vděčností za
nedocenitelný dar.12 Chci tuto pravdu ještě jednou
připomenout a pohroužím se s vámi, moji
drazí bratři a sestry, do adorace tohoto tajemství:
velkého tajemství, tajemství milosrdenství. Co
víc mohl Ježíš pro nás vykonat? V eucharistii
nám opravdu projevuje lásku, která jde „do krajnosti“
(srov. Jan 13,1), lásku, jež nezná míru.
12.
Tento aspekt všepojímající lásky
eucharistické svátosti má základ v samých
slovech Spasitele. Když ji ustanovil, neřekl pouze: „Toto je
mé tělo“, „toto je má krev“, ale dodal, „které se za
vás vydává… která se za vás
prolévá“ (Lk 22,19-22). Netvrdil pouze, že to, co jim
dává jíst a pít, je jeho tělo a krev,
nýbrž vyjádřil také obětní hodnotu,
a to tak, že svátostným způsobem zpřítomnil
svou oběť, kterou měl po několika hodinách
dovršit na kříži za spásu všech. „Mše
svatá je zároveň a neoddělitelně památka
oběti, v níž se zpřítomňuje oběť na
kříži a posvátná hostina
společenství těla a krve Páně“.13
Církev
stále žije z výkupné oběti a přistupuje k
ní nejen skrze vzpomínku plnou víry, nýbrž
také v konkrétním styku, protože se tato
oběť zpřítomňuje a svátostně
zvěčňuje v každé komunitě, která ji
přináší rukama posvěceného
služebníka. Tímto způsobem předává
současným lidem smíření, jež získal
jednou provždy Kristus pro lidstvo všech dob. Vždyť
„Kristova oběť a oběť eucharistie je jedna jediná
oběť“.14 Jasně to říkal již sv. Jan
Zlatoústý: „My obětujeme vždy téhož
Beránka a ne dnes jednoho a zítra druhého,
nýbrž stále téhož. Proto je oběť
vždy jen jedna (…) I nyní přinášíme onu
oběť, která tehdy byla přinesena a která se nikdy
nestráví“.15
Mše
zpřítomňuje oběť kříže;
nepřipojuje se k ní, ani ji nerozmnožuje.16 To, co se
opakuje, je slavení její památky, její
„památné vystavení“ (memorialis demonstratio),17
a proto se jediná a definitivní výkupná
oběť Krista vždy zpřítomňuje v čase.
Obětní povaha eucharistického tajemství tedy
nemůže být chápána jak něco samo o
sobě, nezávisle na kříži nebo jen s nepřímým
vztahem k oběti na Kalvárii.
13. V
úzké souvislosti s obětí na Golgotě je
eucharistie obětí ve vlastním slova smyslu, a nejen
všeobecně, jako by se jednalo o prosté
obětování se Krista věřícím
jakožto duchovní pokrm. Vždyť dar jeho lásky a
jeho poslušnosti až do krajnosti (srov. Jan 10,17-18) je na
prvním místě darem Otci. Jistě, je darem k našemu
prospěchu, ba k prospěchu celého lidstva (srov. Mt 26,28;
Mk 14,24; Lk 22,20; Jan 10,15), ale především darem Otci:
„Otec tuto oběť přijal a odplatil toto naprosté
sebeodevzdání svého Syna, který se
ponížil a byl «poslušným až k smrti» (Fil
2,8), svým otcovským darem nového nesmrtelného
života ve vzkříšení“.18
Když Kristus
daroval církvi svou oběť, chtěl také vzít
za svou duchovní oběť církve, povolané k tomu,
aby obětovala s Kristovou obětí sebe samu. Tomu nás
učí, co se týče všech
věřících, II. vatikánský koncil: „Účastí
na eucharistické oběti, která je zdrojem a vrcholem
celého křesťanského života, podávají
Bohu božský obětní dar a s ním i sebe
samy“.19
14.
Kristova Pascha zahrnuje s utrpením a smrtí také jeho
vzkříšení. Připomíná to
odpověď lidu po proměňování: „Tvé
vzkříšení vyznáváme“. Vždyť
eucharistická oběť nezpřítomňuje pouze
tajemství Spasitelova utrpení a smrti, nýbrž i jeho
vzkříšení, v němž oběť
nachází své vyvrcholení. Kristus se může
stát „chlebem života“ (Jan 6,35.48) či „živým
chlebem“ (Jan 6,51) jen jako živý a
vzkříšený. Sv. Ambrož to připomínal
nově pokřtěným jako aplikaci události
vzkříšení na jejich život: „Je-li dnes Kristus
tvůj, vstává pro tebe z mrtvých každý
den“.20 Sv. Cyril Alexandrijský pak zdůrazňoval,
že účast na svatých tajemstvích „je
opravdové vyznání a památka, že Pán
zemřel a vrátil se k životu pro nás a k našemu
prospěchu“.21
15.
Svátostné obnovování ve mši svaté
Kristovy oběti završené jeho
vzkříšením obsahuje zcela zvláštní
přítomnost, která – abychom znovu použili slov Pavla
VI. – „se nazývá «reálná» (skutečná) ne
výlučně, jako by ostatní nebyly «reálné»,
ale protože se týká podstaty, díky níž se
Kristus, Bůh a člověk, zcela
zpřítomňuje“.22 Tak je znovu předloženo
stále platné učení Tridentského koncilu:
„Proměněním chleba a vína se způsobí
změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho
Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho krve. Tuto
přeměnu nazývá katolická církev
vhodným a výstižným způsobem
transsubstanciací“.23 Eucharistie je opravdu tajemstvím
víry, tajemstvím, jež překonává
naše myšlení a může být přijato jen ve
víře, jak často připomínají
patristické katecheze o této božské svátosti.
„Nesmíš vidět v chlebu a vínu prosté a
přirozené prvky,“ – vybízí sv. Cyril
Jeruzalémský – „protože Pán výslovně
řekl, že je to jeho tělo a krev: ubezpečuje tě o tom
víra, i když ti smysly vnukají něco
jiného“.24
„Adoro te devote,
latens Deitas“, budeme i nadále zpívat se
svatým Tomášem Akvinským. Před tímto
tajemstvím lásky zakouší lidský rozum celou
svou pomíjejícnost. Pochopíme, proč během
staletí tato pravda podněcovala teologii k
náročným pokusům o její pochopení.
Je to
chvályhodná námaha, o to
užitečnější a pronikavější, oč
lépe spojuje kritický výkon myšlení s
„živou zkušeností víry“ církve,
nacházející své místo v
„bezpečném charismatu pravdy“ jejího učitelského
úřadu a „v pronikavém chápaní
duchovních věcí“,25 jakého dosahují
především světci. Přetrvává hranice,
na kterou poukázal Pavel VI.: „Každé teologické
vysvětlení, které se snaží nějak proniknout
do tohoto tajemství, musí pevně zastávat, aby bylo ve
shodě s katolickou vírou, že v objektivní
skutečnosti, nezávisle na našem duchu, chléb a
víno přestaly po proměnění existovat, neboť
od té chvíle se před námi nachází pod
svátostnými způsobami chleba a vína
úctyhodné tělo a krev Pána
Ježíše“.26
16.
Spásná účinnost oběti se plně
uskutečňuje, když člověk tělo a krev Pána
přijímá. Eucharistická oběť je sama o
sobě zaměřena na důvěrné spojení
nás věřících s Kristem skrze
přijímání: přijímáme toho,
který se za nás obětoval, jeho tělo, které za
nás vydal na kříži, jeho krev, kterou „prolil za
mnohé na odpuštění hříchů“ (Mt 2,28).
Připomínáme si jeho slova: „Jako mne poslal Otec a já
žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne“
(Jan 6,57). Sám Ježíš nás ubezpečuje,
že takové spojení, o němž hovoří
v analogii s trinitárním životem, se opravdu
uskutečňuje. Eucharistie je skutečná hostina, v
níž se Kristus dává za pokrm. Když
Ježíš poprvé hovořil o tomto pokrmu,
posluchači zůstali ohromeni a zmateni a donutili Mistra, aby
zdůraznil objektivní pravdu svých slov: „Když nebudete
jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete
mít v sobě život“ (Jan 6,53). Nejde o nějaký
metaforický pokrm: „Vždyť mé tělo je
skutečný pokrm a má krev je skutečný
nápoj“ (Jan 6,55).
17. Kristus
nám skrze přijímání svého těla a
krve předává také svého Ducha.
Sv. Efrém píše: „Nazval chléb svým
tělem, naplnil ho sebou samým a svým Duchem. (…) A ten, kdo
ho jí s vírou, pojídá Oheň a Ducha. (…)
Vezměte a jezte z toho všichni, a jezte s ním Ducha
Svatého. Vždyť je to skutečně mé tělo a
ten, kdo je jí, bude žít navěky“.27
Církev v eucharistické epiklesi prosí o tento
božský Dar, původce každého dalšího
daru. V Božské liturgii sv. Jana Zlatoústého
například stojí: „Vzýváme tě,
prosíme tě a naléháme: pošli svého
Svatého Ducha na nás na všechny a na tyto dary, (…) aby pro
ty, kteří se na nich budou podílet, byly
očištěním duše, odpuštěním
hříchů a sdílením Ducha
Svatého“.28 A v Římském misálu
celebrant naléhavě žádá: „A nás
všechny, kdo přijímáme jeho tělo a krev,
naplň jeho Svatým Duchem, ať jsme jedno tělo a jedna
duše v Kristu, našem Pánu“.29 Tak v nás
Kristus darem svého těla a své krve rozmnožuje dar
svého Ducha, vylitého již při křtu a daného
jako „pečeť“ ve svátosti biřmování.
18.
Aklamace, kterou lid pronáší po
proměňování, končí odkazem na
eschatologické napětí, jež dává
eucharistické slavnosti její charakteristický ráz
(srov. 1 Kor 11,26): „Na tvůj příchod čekáme“.
Eucharistie je směřování k cíli, předchuť
plné radosti přislíbené Kristem (srov. Jan 15,11); v
jistém smyslu je předjímáním ráje,
„zárukou budoucí slávy“.30 V eucharistii
všechno vyjadřuje důvěryplné
očekávání, že „se splní
blažená naděje a přijde náš Spasitel
Ježíš Kristus“.31 Ten, kdo se živí Kristem
v eucharistii, nemusí čekat na věčný
život až po smrti: má jej už na zemi jako prvotinu
budoucí plnosti, která pojme člověka v jeho
úplnosti. V eucharistii totiž dostáváme také
záruku tělesného vzkříšení na konci
světa: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má
věčný život a já ho vzkřísím v
poslední den“ (Jan 6,54). Tato záruka budoucího
vzkříšení pochází ze skutečnosti,
že tělo Syna člověka dané za pokrm je jeho tělo
vzkříšené a oslavené. S eucharistií
takřka přijímáme „tajemství“ vzkříšení.
Proto sv. Ignác z Antiochie právem označil
eucharistický chléb za „lék nesmrtelnosti, protijed proti
smrti“.32
19.
Eucharistií vzbuzené eschatologické
zaměření vyjadřuje a upevňuje
společenství s nebeskou církví. Není to
náhodou, že se ve východních anaforách a
v latinských eucharistických modlitbách
připomíná s úctou Panna Maria, Matka našeho
Boha a Pána Ježíše Krista, andělé a
svatí apoštolové, slavní mučedníci a
všichni svatí. Je to aspekt eucharistie, který zasluhuje,
aby byl vyzdvižen: zatímco slavíme Beránkovu
oběť, připojujeme se k nebeské liturgii a k onomu
nesmírnému zástupu, který volá: „Za svou
záchranu vděčíme našemu Bohu, který
sedí na trůně, a Beránkovi!“ (Zj 7,10).
Eucharistie je opravdu kousek nebe, které se otevírá nad
zemí. Je to paprsek slávy nebeského Jeruzaléma,
který proniká mraky našich dějin a vrhá
světlo na naše putování.
20.
Významným důsledkem eschatologického
tíhnutí eucharistie je také fakt, že
dává podnět našemu dějinnému
putování; klade semeno živé naděje do
denního nasazení každého člověka v jeho
vlastních úkolech. Jestliže totiž vede
křesťanský názor k tomu, abychom hleděli na
„nová nebesa a na novou zemi“ (srov. Zj 21,1), neoslabuje to,
nýbrž spíše podněcuje náš smysl
odpovědnosti za současnou zemi.33 To chci silně
zdůraznit na počátku nového tisíciletí,
aby se křesťané cítili více než kdy jindy
angažováni v povinnostech vyplývajících z
jejich pozemského občanství a nezanedbávali je. Je
jejich povinností přispívat ve světle evangelia k
budování světa podle potřeb lidí, který
by plně odpovídal Božímu plánu.
Obzor
naší doby zatemňuje mnoho problémů.
Stačí pomyslet na naléhavou potřebu pracovat pro
mír, vložit do vztahů mezi národy pevné
základy spravedlnosti a solidarity, bránit lidský
život od početí až k jeho přirozenému konci.
A co pak říci o tisícerých rozporech
„globalizovaného“ světa, kde slabší, menší
a chudší, jak se zdá, nemají mnoho naděje? A
právě v tomto světě musí zářit
křesťanská naděje! Také kvůli tomu chtěl
Pán zůstat s námi v eucharistii a vložil do
této obětní a komunitní přítomnosti
příslib obnovy lidstva jeho láskou. Je
příznačné, že Janovo evangelium tam, kde
synoptikové vyprávějí o ustanovení
eucharistie, předkládá vyprávění o
„umývání nohou“, v němž se Ježíš
stává učitelem společenství a služby (srov.
Jan 13,1-20). Jan tak objasňuje jeho hluboký smysl. Apoštol
Pavel pak označuje za „nehodné“ pro křesťanskou komunitu,
aby se účastnila Večeře Páně, když se
koná v kontextu rozdělení a lhostejnosti
k chudým (srov. 1 Kor 11,17-22.27-3).34
Zvěstovat smrt
Páně, „dokud nepřijde“ (1 Kor 11,26), znamená pro ty,
kteří se účastní eucharistie, úkol
přeměnit život tak, aby se stal jistým způsobem
„eucharistickým“. Právě tento plod proměny existence a
úsilí změnit svět podle evangelia dávají
zazářit eschatologickému napětí
eucharistické slavnosti a celého křesťanského
života: „Přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20)
|