Druhá kapitola

Eucharistie buduje církev

21. II. vatikánský koncil připomněl, že slavení eucharistie je středem procesu růstu církve. Vždyť poté, co řekl, že „církev, jež je Kristovo království již dnes tajemně přítomné viditelně ve světě, roste Boží silou“,³⁵ téměř jako by chtěl odpovědět na otázku: Jak roste? – dodává: „Kdykoliv se slaví na oltáři oběť kříže, «v níž byl obětován náš velikonoční Beránek, Kristus» (1 Kor 5,7), uskutečňuje se dílo našeho vykoupení. Zároveň však svátost eucharistického chleba představuje a působí jednotu věřících, kteří tvoří jedno tělo v Kristu (srov. 1 Kor 10,17)“.³⁶

V samých počátcích církve existuje příčinný vliv eucharistie. Evangelisté upřesňují, že se při Poslední večeři shromáždilo dvanáct apoštolů (srov. Mt 26,20; Mk 14,17; Lk 22,14). Je to velmi významná podrobnost, protože apoštolové „byli zárodky nového Izraele a zároveň počátkem posvátné hierarchie“.³⁷ Tím, že jim Kristus dal za pokrm své tělo a krev, zahrnul je tajemně do oběti, která se udála několik hodin poté na Kalvárii. V analogii ke smlouvě z hory Sinaj, stvrzené obětí a pokropením krví,³⁸ kladla Ježíšova gesta a slova při Poslední večeři základy nové mesiášské komunity, lidu nové smlouvy.

Když apoštolové přijali ve Večeřadle Ježíšovu výzvu: „Vezměte a jezte… Pijte z něho všichni…“ (Mt 26,26-27), poprvé s ním vstoupili do svátostného společenství. Od té chvíle až do konce věků se církev buduje prostřednictvím svátostného společenství s Božím Synem obětovaným za nás: „To konejte na mou památku…  Kdykoliv z něho budete pít, čiňte to na mou památku“ (1 Kor 11,24-25; srov. Lk 22,19).

22. Přičlenění ke Kristu, uskutečněné skrze křest, se neustále obnovuje a upevňuje účastí na eucharistické oběti, především plnou účastí na ní, to je svátostným přijímáním. Můžeme říci, že nejen každý z nás přijímá Krista, ale také že Kristus přijímá každého z nás. Uzavírá s námi své přátelství: „Vy jste moji přátelé“ (Jan 15,14). Ba dokonce žijeme díky němu: „Kdo jí tento chléb, bude žít navěky“ (Jan 6,57). V přijímání eucharistie se uskutečňuje vznešeným způsobem „přebývání“ Krista a učedníka, jednoho v druhém: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás“ (Jan 15,4).

Svým spojením s Kristem se lid nové smlouvy neuzavírá sám do sebe, nýbrž stává se „svátostí“ pro lidstvo, znamením a nástrojem spásy,³⁹ kterou vykonal Kristus, světlo světa a sůl země (srov. Mt 5,13-16) k vykoupení všech.⁴⁰ Poslání církve je v návaznosti na poslání Kristovo: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21). Proto z neustálého obnovování oběti kříže v eucharistii a z přijímání Kristova těla a krve čerpá církev nezbytnou duchovní sílu ke splnění svého poslání. Tak se eucharistie stává pramenem a zároveň vyvrcholením evangelizace, protože jejím cílem je společenství lidí s Kristem a v něm s Otcem a s Duchem Svatým.⁴¹

23. Eucharistickým přijímáním se církev také upevňuje ve své jednotě Kristova těla. Sv. Pavel hovoří právě o této sjednocující účinnosti účasti na eucharistické hostině, když píše Korintským: „Chléb, který lámeme – není to účast na Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,16-17). Podobný a hluboký je komentář sv. Jana Zlatoústého: „Čím je totiž chléb? Je to Kristovo tělo. Čím se stávají ti, kteří je přijímají? Kristovým tělem; ne však mnoha těly, nýbrž jedním tělem. Vždyť jako je chléb jeden celek, i když je složen z mnoha zrn, a ta, i když nejsou vidět, se v něm přesto nacházejí, takže jejich rozdíl mizí v dokonalém splynutí; tímtéž způsobem jsme i my navzájem spojeni mezi sebou a všichni společně s Kristem“.⁴² Je to pádná argumentace: naše spojení s Kristem, který je pro každého darem a milostí, působí, že jsme v něm také připojeni k jednotě jeho těla, jímž je církev. Eucharistie utvrzuje připojení ke Kristu, uskutečněné ve křtu prostřednictvím daru Ducha (srov. 1 Kor 12,13.27).

Spojené a neoddělitelné působení Syna a Ducha Svatého, které stojí na počátku církve, jejího zřízení i trvání, se nachází v eucharistii. Toho si je dobře vědom autor Liturgie sv. Jakuba. V epiklesi anafory prosí Boha Otce, aby seslal Ducha Svatého na věřící a na dary, aby tělo a krev Krista „sloužily všem, kteří je přijmou (…) k posvěcení duší a těl“.⁴³ Církev je utvrzena božským Utěšitelem prostřednictvím eucharistického posvěcení věřících.

24. Dar Krista a jeho Ducha, který dostáváme v eucharistickém přijímání, naplňuje s přehojnou plností touhu po bratrské jednotě, jež přebývá v lidském srdci, a zároveň pozvedá zkušenost obsaženou ve společné účasti na tomtéž eucharistickém stole na úroveň, která daleko převyšuje prostou zkušenost lidské hostiny. Skrze přijímání Kristova těla dosahuje církev stále hlouběji toho, že se stává „v Kristu jakoby svátostí neboli znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“.⁴⁴

Proti zárodkům rozdělení mezi lidmi, které, jak ukazuje každodenní zkušenost, jsou tak hluboce zakořeněny v lidstvu kvůli hříchu, se staví plodná síla jednoty Kristova těla. Právě tím, že eucharistie buduje církev, vytváří mezi lidmi společenství.

25. Úcta vzdávaná eucharistii mimo mši má pro život církve nesmírnou cenu. Taková úcta je úzce spojena se slavením eucharistické oběti. Kristova přítomnost pod posvátnými způsobami, které se uchovávají po mši – přítomnost trvá, dokud trvají způsoby chleba a vína⁴⁵ – vyvěrá ze slavení Oběti a tíhne ke svátostnému a duchovnímu společenství.⁴⁶ Je věcí pastýřů, aby povzbuzovali, mimo jiné osobním svědectvím, k eucharistické úctě, zvláště k výstavu Nejsvětější svátosti a k uctivému zastavení se před Kristem přítomným pod eucharistickými způsobami.⁴⁷

Je krásné důvěrně s ním rozmlouvat, ležet na jeho hrudi jako milovaný učedník (srov. Jan 13,25) a nechat se jemně pronikat nekonečnou láskou jeho srdce. Má-li se křesťanství v naší době vyznačovat především „uměním modlitby“,⁴⁸ jak necítit novou potřebu setrvávat dlouho v duchovním rozhovoru, v tiché adoraci, v postoji lásky před Kristem přítomným v Nejsvětější svátosti? Kolikrát jsem, moji milovaní bratři a sestry, učinil tuto zkušenost a čerpal z ní sílu, útěchu a podporu! O této praxi, kterou učitelský úřad⁴⁹ znovu a znovu chválil a doporučoval, nám svědčí četní svatí. Zvláště se tím vyznačoval sv. Alfons Maria de Liguori, který napsal: „Mezi všemi pobožnostmi je tato, totiž klanět se svátostnému Ježíši, hned první po svátostech, Bohu nejdražší a nám nejužitečnější“.⁵⁰ Eucharistie je nevýslovný poklad; nejen když se slaví, ale i když se před ní člověk zastaví mimo mši, umožňuje to čerpat ze samého pramene milosti. Křesťanská komunita, která chce být schopnější kontemplovat Kristovu tvář, jak jsem to doporučil v apoštolských listech Novo millennio ineunte a Rosarium Virginis Mariae, nemůže nerozvíjet tento aspekt eucharistické úcty, v němž se prodlužují a rozmnožují plody přijímání těla a krve Páně.