Třetí
kapitola
Apoštolský
charakter eucharistie a církve
26. Buduje-li
eucharistie církev a církev koná eucharistii, jak jsem
výše zmínil, vyplývá z toho, že
souvislost mezi nimi je velmi úzká. Je to tak pravdivé,
že nám to umožňuje aplikovat na eucharistické
tajemství to, co říkáme o církvi, když ji
v nicejsko-konstantinopolském vyznání víry
označujeme jako „jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou“. Jedna
a všeobecná je také eucharistie. Je také
svatá, je dokonce Nejsvětější
svátostí. Ale nyní chceme zaměřit svou pozornost
především na její apoštolský charakter.
27.
Když Katechismus Katolické církve vysvětluje,
v jakém smyslu je církev apoštolská, tedy
založená na apoštolech, rozlišuje trojí
význam. Na jedné straně „byla a zůstává
vybudována na «základě apoštolů» (Ef 2,20),
svědků, které s misijním posláním
rozeslal sám Kristus“.51 Také u základů
eucharistie stojí apoštolové. Ne ve smyslu, že by
svátost nesahala k samému Kristu, nýbrž proto,
že ji Ježíš svěřil apoštolům a oni a
jejich nástupci ji postupně předávali až k
nám. Církev slavila eucharistii během staletí
v návaznosti na jednání apoštolů,
poslušných Pánova příkazu.
Druhý smysl
apoštolského charakteru církve, o němž Katechismus
hovoří, je ten, že „s pomocí Ducha, který v
ní přebývá, střeží a
předává učení, cenný poklad, zdravá
slova, která slyšela od apoštolů“.52 I v tomto
druhém smyslu je eucharistie apoštolská, protože je
slavena ve shodě s vírou apoštolů. Učitelský
úřad církve při různých
příležitostech během dvoutisíciletých
dějin lidu nové smlouvy upřesnil eucharistické
učení i co do přesné terminologie právě
proto, aby zachoval apoštolskou víru v toto vznešené
tajemství. Tato víra zůstává
nezměněna a pro církev je podstatné, aby takovou
zůstala.
28. A
konečně je církev apoštolská v tom smyslu, že
„až do návratu Krista je i nadále poučována,
posvěcována a vedena apoštoly díky jejich
nástupcům v pastorálním poslání:
biskupskému sboru, «jenž má na pomoc kněze, spolu s
Petrovým nástupcem a nejvyšším
pastýřem církve»“.53 Apoštolská
posloupnost v pastoračním poslání nutně zahrnuje
svátost kněžského svěcení, neboli
nepřetržitou řadu platných biskupských
svěcení, sahající až k
počátkům.54 Tato posloupnost je nezbytná k
tomu, aby existovala církev ve vlastním a plném slova
smyslu.
Eucharistie
vyjadřuje také tento smysl apoštolského charakteru.
Vždyť jak učí II. vatikánský koncil,
„věřící mocí svého
královského kněžství spolupůsobí
při obětování eucharistie“,55 avšak je to
kněz vykonávající svou službu, kdo „koná
v zastoupení Krista eucharistickou oběť a jménem lidu
ji podává Bohu“.56 Proto je v Římském
misálu předepsáno, aby eucharistickou modlitbu
pronášel pouze kněz, zatímco lid se k ní
připojuje vírou a v mlčení.57
29.
Výraz, který II. vatikánský koncil znovu a znovu
užívá a podle něhož „služebný
kněz, který vykonává službu, koná
eucharistickou oběť v zastoupení Krista“,58 byl
již hluboce zakořeněn v papežském
učení.59 Jak jsem mohl objasnit při jiné
příležitosti, in persona Christi „znamená
víc než «jménem» nebo «v zastoupení» Krista. In
persona, to je ve specifickém svátostném
ztotožnění se s věčným Veleknězem,
který je autorem a hlavním subjektem této své
vlastní oběti, v níž vpravdě nemůže
být nikým nahrazen“.60 Služba kněží,
kteří obdrželi svátost kněžského
svěcení v ekonomii spásy, zvolené Kristem, ukazuje,
že eucharistie, kterou slaví, je darem, radikálně
převyšujícím moc shromáždění,
a je proto nenahraditelná k tomu, aby se platně spojilo
eucharistické proměňování s obětí
kříže a Poslední večeře.
Společenství,
které se shromažďuje ke slavení eucharistie, má
zcela nutně zapotřebí posvěceného kněze,
který mu předsedá, aby se jednalo opravdu o eucharistické
shromáždění. Na druhé straně není
komunita s to dát si posvěceného služebníka
sama. Ten je darem, který komunita dostává
prostřednictvím biskupské posloupnosti
sahající až k apoštolům. Je to biskup, kdo
prostřednictvím svátosti kněžského
svěcení ustavuje nového kněze a udílí mu
moc proměňovat eucharistii. Proto „eucharistické
tajemství nemůže být slaveno v žádné
komunitě, ne-li posvěceným knězem, jak
výslovně učil IV. lateránský koncil“.61
30.
Jak toto učení katolické církve o
služebném kněžství ve vztahu k eucharistii, tak
učení o eucharistické oběti bylo v posledních
desetiletích předmětem plodného dialogu v
rámci ekumenické činnosti. Musíme vzdávat
díky Nejsvětější Trojici, že se v tom ohledu
dosáhlo významných pokroků a
sblížení, jež nám dávají doufat v
budoucí plné sdílení víry. Stále
ještě zůstává plná naléhavost
poznámky, kterou učinil koncil ohledně
církevních společenství, která vznikala na
Západě od 16. století a která se oddělila od
katolické církve: „Ačkoliv církevní
společnosti od nás odloučené nežijí s
námi v plné jednotě vyplývající ze
křtu a ačkoliv se domníváme, že neuchovaly
původní a úplnou podstatu eucharistického
tajemství, především proto, že jim chybí
svátost kněžství, přesto, když při
večeři Páně připomínají jeho smrt a
vzkříšení, vyznávají, že je to
znamení života ve společenství s Kristem, a
očekávají jeho slavný příchod.“62
Proto se
katoličtí věřící, i když
respektují náboženské
přesvědčení těchto svých
odloučených bratří, mají zdržet účasti
na přijímání podávaného při jejich
slavnostech, aby neposkytovali prostor dvojznačnostem o povaze eucharistie
a dostáli povinnosti vydávat jasné svědectví
pravdě. Jinak by to jen zpožďovalo cestu k plné
viditelné jednotě. Podobně si nelze myslet, že je
možné nahrazovat nedělní mši svatou
ekumenickými bohoslužbami slova nebo společnými
setkáními v modlitbě s křesťany
patřícími ke shora uvedeným církevním
společnostem nebo účastí na jejich liturgické
bohoslužbě. Takové slavnosti a setkání, samy o
sobě při vhodných příležitostech
chvályhodné, připravují i na
žádoucí plné společenství v eucharistii,
ale nemohou je nahradit.
Skutečnost,
že moc proměňovat eucharistii byla dána pouze
biskupům a kněžím, není žádnou
újmou pro zbytek Božího lidu, neboť ve
společenství jediného Kristova těla, kterým je
církev, se tento dar vylévá na všechny.
31.
Je-li eucharistie středem a vrcholem života církve,
stejně tak je jím i pro služebné
kněžství. Proto s vděčností
Ježíši Kristu, našemu Pánu, zdůrazňuji,
že eucharistie „je hlavním a ústředním
důvodem pro existenci svátosti kněžství, jež
ve skutečnosti vznikla v okamžiku ustanovení eucharistie a
zároveň s ní“.63
Pastorační
činnost kněze je různorodá. Když pomyslíme na
společenské a kulturní poměry v současném
světě, snadno pochopíme, jaké nebezpečí
hrozí kněžím, totiž že se ztratí ve
velkém počtu rozmanitých úkolů. II.
vatikánský koncil rozpoznal, že pastorační
láska je poutem, které dává jednotu jejich
životu i jejich činnosti. Ta, dodává koncil,
„vyvěrá nejsilněji z eucharistické oběti,
která je tedy středem a kořenem celého kněžského
života“.64 Pochopíme tedy, jak je důležité
pro duchovní život kněze, ale i pro dobro církve a
světa, aby plnil koncilní doporučení a vysluhoval
každý den eucharistii, „protože je to úkon Krista a
církve i tenkrát, když nemohou být
přítomni věřící“.65 Takto je
kněz s to překonat každé rušivé
napětí v průběhu svých dní,
protože nalezne v eucharistické oběti pravý střed
svého života a své služby, nezbytnou duchovní
energii, aby čelil různým pastoračním
úkolům. Jeho dny se tak stanou opravdu eucharistickými.
Z ústřední
povahy eucharistie v životě a službě kněží
vyplývá také její ústřední
postavení v pastoraci zaměřené na
kněžská povolání. Především
proto, že prosba za povolání v ní
nachází místo nejsilnějšího
spojení s modlitbou Krista, věčného Velekněze; ale
také proto, že horlivá péče
kněží o eucharistickou službu spojená s
podporováním uvědomělé, aktivní a
plodné účasti věřících na
eucharistii je účinným příkladem a podnětem
pro mladé, aby velkodušně odpověděli na
Boží volání. Bůh často používá
příkladu horlivé pastorační lásky
nějakého kněze, aby zaséval a dával
vyklíčit v srdci mladého člověka zárodku
kněžského povolání.
32.
Toto všechno ukazuje, jak je bolestné a nenormální,
když je nějaké křesťanské
společenství, i když je pro počet a rozmanitost
svých věřících farností, bez kněze,
který by je vedl. Farnost je totiž společenství
pokřtěných, kteří vyjadřují a
stvrzují svou totožnost především slavením
eucharistické oběti. To však vyžaduje
přítomnost nějakého kněze, který
jediný může přinášet eucharistickou
oběť in persona Christi. Nemá-li komunita kněze,
právem se hledá způsob, jak by pokračovaly
nedělní slavnosti, a řeholníci a laici,
kteří vedou své bratry a své sestry v modlitbě,
vykonávají chvályhodným způsobem obecné
kněžství všech věřících, jež
má základ v křestní milosti. Avšak
taková řešení je třeba považovat za
prozatímní, zatímco komunita čeká na
kněze.
Svátostná
neúplnost tohoto slavení musí především
pobízet celé společenství
k horlivější modlitbě, aby Pán poslal
dělníky na svou žeň (srov. Mt 9,38); musí
také podněcovat k tomu, aby se do příslušné
pastorace zaměřené na povolání zapojily
všechny další tvořivé prvky, aniž by se
přitom podlehlo pokušení hledat řešení v
oslabení požadavků na mravní a formační
vlastnosti kandidátů kněžství.
33.
Když byla pro nedostatek kněží svěřena
účast na pastorační péči o nějakou
farnost nevysvěceným věřícím, ať
mají tito na paměti, že – jak učí II.
vatikánský koncil – „nelze budovat křesťanskou obec,
nemá-li kořen a těžiště ve slavení
nejsvětější eucharistie“.66 Bude tedy
záležet na nich, aby v komunitě udržovali
opravdový „hlad“ po eucharistii, což je povede k tomu, aby neztratili
žádnou příležitost ke slavení mše
svaté, třeba i tak, že využijí
příležitostné přítomnosti kněze,
kterému nebylo podle církevního práva odňato
povolení ke slavení mše svaté.
|