Čtvrtá kapitola

Eucharistie a církevní společenství

34. Mimořádné shromáždění biskupského synodu v roce 1985 nalezlo v „eklesiologii společenství“ ústřední a základní myšlenku dokumentů II. vatikánského koncilu.⁶⁷ Církev putující po této zemi je povolána uchovávat a podporovat jak společenství s Trojjediným Bohem, tak společenství mezi věřícími. K dosažení tohoto cíle má Slovo a Svátosti, především eucharistii, z níž „stále žije a roste“⁶⁸ a v níž zároveň vyjadřuje sebe samu. Není to náhoda, že výraz „communio“ se stal jedním ze specifických pojmenování této vznešené svátosti (přijímání).

Eucharistie se tedy jeví jako vrchol všech svátostí a vede k dokonalosti společenství s Bohem Otcem skrze ztotožnění se s jednorozeným Synem působením Ducha Svatého. S pronikavostí víry vyjadřoval tuto pravdu jeden významný autor byzantské tradice: v eucharistii, „na rozdíl od každé jiné svátosti, je tajemství [sdílení] tak dokonalé, že vede na vrchol všech dober: zde se nachází poslední cíl každé lidské touhy, protože zde dosahujeme Boha a Bůh se s námi spojuje tím nejdokonalejším způsobem“.⁶⁹ Právě proto je vhodné pěstovat v duši stálou touhu po eucharistické svátosti. Z toho vznikla praxe „duchovního přijímání“ rozšířená v církvi již po staletí a doporučovaná svatými učiteli duchovního života. Sv. Terezie od Ježíše psala: „Když nejdete k sv. přijímání a neúčastníte se mše svaté, můžete přijímat duchovně… tak se do vás silně vtiskuje láska našeho Pána“.⁷⁰

35. Slavení eucharistie však nemůže být výchozím bodem společenství, neboť předpokládá již jeho existenci, upevňuje je a přivádí k dokonalosti. Svátost vyjadřuje takové pouto společenství jak v neviditelném rozměru, který nás v Kristu působením Ducha Svatého váže k Otci i mezi sebou, tak ve viditelném rozměru zahrnujícím společenství v učení apoštolů, ve svátostech a v hierarchickém řádu. Úzký vztah mezi neviditelnými a viditelnými prvky církevního společenství je konstitutivním rysem církve jako svátosti spásy.⁷¹ Pouze v tomto kontextu existuje právoplatné slavení eucharistie a opravdová účast na ní. Proto je niterným požadavkem eucharistie, aby byla slavena ve společenství, konkrétně v celistvosti všech jejích pout.

36. Neviditelné společenství, i když podle své přirozenosti stále roste, předpokládá stav milosti, díky níž jsme se stali „účastnými na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4), a praktikování ctností víry, naděje a lásky. Jen tak má totiž člověk společenství s Otcem, Synem a Duchem Svatým. Nestačí víra, ale je třeba setrvávat v posvěcující milosti a v lásce, a proto musí člověk přebývat „tělem i srdcem“ v lůně církve;⁷² je totiž zapotřebí, jak řekl sv. Pavel, „mít víru, která se projevuje láskou“ (Gal 5,6).

Celistvost neviditelných pout je konkrétní mravní povinností křesťana, který se chce plně podílet na eucharistii a přijímat tělo a krev Krista. Tuto povinnost mu připomíná sám apoštol, když napomíná: „Proto musí každý člověk sám sebe zkoumat, a tak ať jí chléb a pije z kalicha“ (1 Kor 11,28). Sv. Jan Zlatoústý vybízel věřící svou mocnou výmluvností: „I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, i kdybychom se tisíckrát dotkli Pánova těla, nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů“.⁷³

V této linii Katechismus Katolické církve právem ustanovuje: „Kdo si je vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí přijmout svátost smíření, dříve než přistoupí k přijímání“.⁷⁴ Chci tedy znovu zdůraznit, že platí a vždy bude platit v církvi norma, v níž Tridentský koncil shrnul přísné napomenutí apoštola Pavla, totiž že k hodnému přijetí eucharistie, „pokud si je člověk vědom smrtelného hříchu, je nutné předcházející vyznání hříchů“.⁷⁵

37. Eucharistie a pokání jsou dvě úzce spojené svátosti. Jestliže eucharistie zpřítomňuje a svátostně zvěčňuje výkupnou oběť kříže, znamená to, že z ní vyplývá trvalý požadavek obrácení, osobní odpovědi na vybídnutí, se kterým se svatý Pavel obracel na křesťany v Korintu: „Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem!“ (2 Kor 5,20). Tíží-li pak křesťanovo svědomí břemeno těžkého hříchu, stává se cesta pokání ve svátosti smíření závaznou k tomu, aby mohl přistoupit k plné účasti na eucharistické oběti.

Úsudek o stavu milosti ovšem spadá pouze do pravomoci dotyčného člověka, neboť se jedná o hodnocení svědomí. Avšak v případech vnějšího jednání, které těžce, zřejmě a trvale odporuje mravní normě, nemůže se církev necítit ve své pastorační péči o dobrý společenský řád volána k odpovědnosti. Této situaci zřejmé mravní indispozice se týká norma Kodexu kanonického práva pojednávající o tom, že nemohou být připuštěni k eucharistickému přijímání ti, kteří „tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu“.⁷⁶

38. Církevní společenství, jak jsme již připomněli, je také viditelné a vyjadřuje se svazky, které vypočítává sám koncil, když učí: „Do církevní společnosti jsou plně začleněni ti, kdo mají Kristova Ducha a přijímají celou církevní strukturu a všechny prostředky spásy v ní ustanovené a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem – který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů – svazky vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství“.⁷⁷

 Protože je eucharistie svrchovaným svátostným projevem společenství v církvi, vyžaduje, aby byla slavena v kontextu celistvosti mimo jiné i vnějších pout společenství. Zvláštním způsobem vyžaduje reálnost pout společenství ve svátostech, zvláště ve křtu a v kněžském svěcení, protože je „jakoby završením duchovního života a cílem všech svátostí“.⁷⁸ Není možné podávat přijímání osobě, která není pokřtěná nebo která odmítá celou pravdu víry v tajemství eucharistie. Kristus je pravda a vydává svědectví pravdě (srov. Jan 14,6; 18,37); svátost jeho těla a krve nepřipouští dvojakost.

39. Kromě toho pro sám charakter církevního společenství a vztah, jaký k němu má svátost eucharistie, je třeba připomenout, že „eucharistická oběť, i když se vždy slaví v jedné konkrétní komunitě, není nikdy pouze slavností oné jediné komunity: ta totiž, jelikož přijímá eucharistickou přítomnost Pána, přijímá celý dar spásy, a tak se ukazuje, i když ve své stálé a viditelné partikularitě, jako obraz a pravá přítomnost jedné, svaté, všeobecné a apoštolské církve“.⁷⁹ Vyplývá z toho, že se eucharistické společenství opravdu nemůže uzavřít do sebe, jako by bylo soběstačné, nýbrž že musí zůstávat v souladu se všemi dalšími katolickými společenstvími.

Církevní společenství eucharistického shromáždění je ve společenství s vlastním biskupem a římským veleknězem. Biskup je totiž viditelným principem a základem jednoty své místní církve.⁸⁰ Bylo by tedy zcela nedůsledné, kdyby svátost jednoty církve par excellence byla slavena bez opravdového společenství s biskupem. Sv. Ignác z Antiochie napsal: „Ať se považuje za jistou ta eucharistie, která se uskutečňuje pod biskupem nebo pod tím, kterého biskup pověřil“.⁸¹ Stejně tak, protože „římský biskup jako Petrův nástupce je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících“,⁸² je i společenství s ním niterným požadavkem slavení eucharistické oběti. Odtud pramení velká pravda, vyjádřená různými způsoby liturgií: „Každá eucharistická slavnost se vykonává ve spojení nejen s vlastním biskupem, nýbrž i s papežem, s biskupským sborem, se vším klérem a lidem. Každé platné slavení eucharistie vyjadřuje toto univerzální společenství s Petrem a s celou církví nebo je objektivně připomíná, jak je tomu v případě křesťanských církví odloučených od Říma“.⁸³

40. Eucharistie vytváří společenství a vychovává k němu. Když sv. Pavel psal věřícím v Korintu, poukazoval na to, jak je jejich rozdělení, které se projevuje při eucharistických shromážděních, v rozporu s tím, co slaví, s Večeří Páně. Proto je apoštol vybízel, aby uvažovali o pravé povaze eucharistie, aby je tak přiměl vrátit se k duchu bratrského společenství (srov. 1 Kor 11,17-34). Sv. Augustin tento požadavek opakoval, když připomínal slovo apoštola: „Vy jste Kristovo tělo a jeho údy“ (1 Kor 12,27), a poznamenával: „Jste-li jeho tělem a jeho údy, leží na stole to, co je vaše tajemství; ano, vy přijímáte to, co je vaše tajemství“.⁸⁴ Z tohoto konstatování pak vyvozuje: „Kristus Pán (…) posvětil na svém stole tajemství našeho pokoje a jednoty. Kdo přijímá tajemství jednoty, ale neuchovává svazek pokoje, nepřijímá tajemství ve svůj prospěch, nýbrž jako důkaz proti sobě“.⁸⁵

41. Tato zvláštní schopnost podporovat společenství, jež je eucharistii vlastní, je jedním z důvodů, proč je tolik důležitá nedělní mše. O ní a jiných důvodech, jež ji činí základní podmínkou pro život církve a jednotlivých věřících, jsem psal v apoštolském listu o svěcení neděle Dies Domini⁸⁶ a mimo jiné jsem připomínal, že pro věřící je účast na mši závazná, ledaže by jim bránila závažná překážka. Pastýřům se proto ukládá tomu odpovídající povinnost poskytnout všem možnost dostát tomuto  přikázání.⁸⁷ O něco později, v apoštolském listu Novo millennio ineunte, když jsem vytyčoval pastorační cestu církve na počátku třetího tisíciletí, jsem chtěl obzvláště vyzdvihnout nedělní eucharistii a zdůraznil jsem tvůrčí účinnost společenství: „Eucharistie je přednostním místem, kde se zvěstuje a rozvíjí společenství. Právě prostřednictvím slavení eucharistie se den Páně stává zároveň dnem církve, která pak může účinně působit jako svátost jednoty“.⁸⁸

42. Starost o církevní jednotu a její podpora je úkolem každého věřícího, který nachází v eucharistii jako svátosti jednoty církve oblast obzvláštní péče. Konkrétněji a s větší odpovědností se tento úkol týká pastýřů církve, každého na jeho stupni a v závislosti na jeho církevním úřadu. Proto vydala církev předpisy snažící se podpořit časté a plodné přistupování věřících k eucharistickému stolu a určit objektivní podmínky, za kterých se má udělení přijímání odmítnout. Péče o jejich věrné zachovávání se stává výrazem skutečné lásky k eucharistii a k církvi.

43. Když přemýšlíme o eucharistii jako o svátosti církevního společenství, je tu jeden aspekt, který se nesmí pro svou důležitost přehlížet: mám na mysli její vztah k ekumenickému úsilí. My všichni musíme děkovat Nejsvětější Trojici, že v těchto posledních desetiletích byli mnozí věřící ve všech částech světa zaníceni vroucí touhou po jednotě mezi všemi křesťany. II. vatikánský koncil v tom na začátku dekretu o ekumenismu rozpoznává Boží dar.⁸⁹ Byla to účinná milost, která uvedla do pohybu po cestě ekumenismu jak nás, syny katolické církve, tak i naše bratry z jiných církví a církevních společenství.

Touha dosáhnout cíle jednoty nás pobízí, abychom obraceli pohled na eucharistii, která je svrchovanou svátostí jednoty Božího lidu, neboť je jeho přiměřeným výrazem a nepřekonatelným zdrojem.⁹⁰ Při slavení eucharistické oběti církev pozvedá svou naléhavou prosbu k Bohu, Otci milosrdenství, aby daroval svým synům plnost Ducha Svatého, aby se tak v Kristu stali jedním tělem a jedním duchem.⁹¹ Při přednášení této prosby Otci světel, od nějž sestupuje „každý dobrý úděl a každý dokonalý dar“ (Jak 1,17), církev věří v její účinnost, protože prosí ve spojení s Kristem, hlavou a ženichem, který bere naléhavou prosbu nevěsty za svou a spojuje ji s prosbou své vykupitelské oběti.

44. Právě proto, že jednota církve, kterou eucharistie skrze oběť a přijímání Pánova těla a krve uskutečňuje, vyžaduje nevyhnutelně úplné společenství v poutu vyznání víry, svátostí a církevního vedení, není možné koncelebrovat tutéž eucharistickou liturgii, dokud nebude znovuobnovena celistvost těchto pout. Taková koncelebrace by nebyla platným prostředkem a mohlo by se ukázat, že je spíše překážkou k dosažení plného společenství, neboť oslabuje vědomí, jak jsme vzdáleni od cíle, a zavádí nebo schvaluje dvojznačnost té či oné pravdy víry. Cesta k plné jednotě se může vykonat pouze v pravdě. V tomto ohledu příkaz církevního zákona nenechává prostor nejistotám⁹² podle mravní normy vyhlášené II. vatikánským koncilem.⁹³

Chtěl bych nicméně zdůraznit, co jsem řekl v encyklice Ut unum sint poté, co jsem zmínil nemožnost společného slavení eucharistie: „Přesto vřele toužíme po tom, abychom společně slavili jedinou eucharistii Páně, a tato touha se již stává společnou chválou, toutéž prosbou. Společně se obracíme k Otci a stále více tak činíme «s jedním srdcem»“.⁹⁴

45. Jestliže v žádném případě není legitimní koncelebrovat, chybí-li plné společenství, nenastává totéž vzhledem k vysluhování eucharistie za zvláštních okolností jednotlivým osobám, náležejícím do církví nebo církevních společenství, jež nejsou v plném společenství s katolickou církví. V tomto případě je totiž cílem postarat se v těžké duchovní nouzi o věčnou spásu jednotlivých věřících a ne uskutečňovat vzájemné společenství, což je nemožné do té doby, dokud nebudou plně navázány viditelné svazky církevního společenství.

V tomto smyslu postupoval II. vatikánský koncil, když určil, jak se zachovat vůči východním křesťanům,  kteří jsou v dobrém úmyslu odděleni od katolické církve, sami žádají přijetí eucharistie od katolického kněze a jsou dobře připraveni.⁹⁵ Tento způsob jednání pak schválily oba kodexy, v nichž je s patřičnými úpravami brán v úvahu případ jiných, nikoli východních křesťanů, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví.⁹⁶

46. V encyklice Ut unum sint jsem sám ocenil tento normativ, který umožňuje postarat se pomocí vhodného rozlišování o spásu duší: „Je pro nás důvodem k radosti si připomenout, že za určitých daných okolností mohou katoličtí kněží udělovat svátosti eucharistie, smíření a pomazání nemocných jiným křesťanům, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví, ale vřele touží tyto svátosti přijmout, svobodně o ně žádají a projevují víru, kterou katolická církev v tyto svátosti chová. Na druhé straně se mohou v určitých případech a za zvláštních okolností k těmto svátostem udělovaným služebníky církví, v nichž jsou tyto svátosti platné, uchylovat také katolíci“.⁹⁷

Je třeba dobře hledět na tyto podmínky, které nelze obejít, i když se jedná o zvláštní případy, protože odmítnutí jedné či více pravd víry o těchto svátostech, mezi nimi také nezbytnosti služebného kněžství k jejich platnosti, činí žadatele nedisponovaným k jejich legitimnímu přijetí. A také opačně: katolický věřící nebude moci obdržet přijímání v komunitě, jíž chybí platná svátost kněžského svěcení.⁹⁸

Věrné dodržování všech stanovených předpisů v této otázce⁹⁹ je projevem a zároveň zárukou jak lásky k Ježíši Kristu v Nejsvětější svátosti, tak k bratřím jiného křesťanského vyznání, kterým jsme povinni svědčit o pravdě, ale i k samému rozvíjení jednoty.