Pátá
kapitola
Důstojné
slavení eucharistie
47. Kdo
čte v synoptických evangeliích
vyprávění o ustanovení eucharistie, zůstane
zasažen prostotou a zároveň „vážností“,
s jakou Ježíš večer při Poslední
večeři ustanovuje tuto velkou svátost. Epizoda
pomazání v Betánii je v jistém smyslu
předehrou. Jedna žena, kterou Jan označuje jako Marii, Lazarovu
sestru, vylévá na Ježíšovu hlavu nádobku s drahocenným
olejem a vyvolá u učedníků –
zvláště u Jidáše – (srov. Mt 26,8; Mk 14,4; srov.
Jan 12,4) – protest, jako by takové gesto vzhledem
k potřebám chudých bylo nějakým
„nesnesitelným“ mrháním. Avšak Ježíš
to hodnotí docela jinak. Aniž by cokoli odnímal povinnosti
lásky k potřebným, jimž se budou muset
učedníci vždycky věnovat – „chudé máte mezi
sebou vždycky“ (Mt 26,11; Mk 14,7; srov. Jan 12,8) –, hledí k
nadcházející události své smrti a
svého pohřbu a cení si pomazání, které
provedla jako předjímání oné pocty,
jíž jeho tělo bude nadále hodno i po smrti,
protože je nerozlučně spojené s tajemstvím
jeho osoby.
Vyprávění
v synoptických evangeliích pokračuje
pověřením, které dal Ježíš
učedníkům, aby pečlivě připravili „velkou
místnost“, potřebnou k tomu, aby mohli jíst
velikonoční večeři (srov. Mk 14,15; Lk 22,12), a
vyprávěním o ustanovení eucharistie.
Příběh dává aspoň částečně
zahlédnout rámec hebrejských obřadů
velikonoční večeře až ke zpěvu Hallel (srov. Mt
26,30; Mk 14,26) a nám předává
střízlivě a slavnostně, i když ve variantách
různých tradic, slova, která Kristus pronesl nad chlebem a
vínem, které on přijal jako konkrétní
vyjádření svého vydaného těla a
prolité krve. Evangelisté připomínají
všechny tyto podrobnosti ve světle už v prvotní
církvi konsolidované praxe „lámání chleba“.
Jisté je, že už od Ježíšova
živého gesta nese událost Zeleného čtvrtku
viditelně rysy liturgického „cítění“, formovaného
podle starozákonní tradice a připraveného znovu se
zformovat do křesťanského slavení v souladu
s novým obsahem velikonočních svátků.
48.
Jako žena, která Ježíše pomazala
v Betánii, tak i církev se nebála „mrhat“ a vydala to
nejlepší ze svých zdrojů, aby vyjádřila
svůj adorující úžas před nesmírným
darem eucharistie. O nic méně než první
učedníci, pověření připravit „velkou
místnost“, cítila se církev v průběhu
staletí a střídání kultur vybízena
slavit eucharistii v kontextu důstojném tak velkého
tajemství. Křesťanská liturgie se zrodila
v návaznosti na Ježíšova slova a gesta a rozvinula
židovské rituální dědictví.
Vždyť co by mohlo vůbec stačit, aby se
přiměřeným způsobem vyjádřilo
přijetí daru, v němž se božský
Ženich stále dává církvi-nevěstě,
v němž předkládá jednotlivým
generacím věřících na dosah ruky Oběť,
kterou jednou provždy přinesl na kříži, a
stává se pokrmem všem věřícím?
Jestliže pojetí „hostiny“ vnuká důvěrnost,
církev nikdy nepodlehla pokušení banalizovat tuto
„důvěrnou známost“ se svým Ženichem a
nezapomněla, že je také jejím Pánem a že
„hostina“ zůstává vždycky hostinou obětní,
poznamenanou krví prolitou na Golgotě. Eucharistická
hostina je opravdu „posvátná“ hostina, při
níž prostota znamení skrývá hlubiny
Boží svatosti: O Sacrum convivium, in quo Christus sumitur! Chléb,
který je lámán na našich oltářích
a který je nám předkládán jako
poutníkům na cestách světa, je „panis angelorum“,
chléb andělů, k němuž nelze přistoupit
jinak než s pokorou setníka z evangelia: „Pane, nezasloužím
si, abys vešel do mého domu“ (Mt 8,8; Lk 7,6).
49.
V návaznosti na tento vznešený smysl pro
tajemství pochopíme, jak se víra církve
v eucharistické tajemství vyjadřovala
v dějinách nejen vnitřním postojem zbožnosti,
nýbrž i skrze řadu vnějších projevů
zaměřených na to, aby vyvolávaly a
zdůrazňovaly velikost slavené události. To
postupně vedlo k tomu, že vznikl zvláštní
statut organizace eucharistické liturgie s ohledem na
různé legitimně zřízené
církevní tradice. Na tomto základě se také
rozvinulo bohaté umělecké dědictví.
Architektura, sochařství, malířství i hudba se
nechaly vést křesťanským tajemstvím a
v eucharistii nalezly, ať přímo či
nepřímo, podnět velké inspirace.
Bylo tomu tak
například u architektury, která, jakmile to
historický kontext dovolil, zaznamenala přechod od
počátečních míst slavení eucharistie v domech
křesťanských rodin k vznešeným bazilikám
prvních staletí, k impozantním
středověkým katedrálám a nakonec až k
velkým nebo malým kostelům, kterými jsou posety
země, kam křesťanství dospělo. Formy
oltářů a svatostánků se vyvíjely
v prostorách liturgických míst a řídily
se nejen inspirací, nýbrž i předpisy
konkrétního chápání daného
tajemství. Totéž se dá říci o duchovní
hudbě, jestliže máme na mysli inspirované melodie
gregoriánského chorálu, nebo tolik velkých
skladatelů, kteří se překonávali ve
zpracovávání liturgických textů mše
svaté. A neexistuje snad v oblasti předmětů a
oděvů užívaných pro slavení eucharistie
nesmírné množství artefaktů, od výrobků
kvalitních řemeslníků k opravdovým
uměleckým dílům?
Lze proto
říci, že eucharistie kromě toho, že
utvářela církev a spiritualitu, silně poznamenala i
kulturu, zvláště v estetickém
prostředí.
50.
V tomto úsilí o nahlížení tohoto tajemství,
vnímaném z obřadního a estetického
hlediska, v jistém smyslu „soutěžili“
křesťané Západu i Východu. Jak neděkovat
Pánu zvláště za přínos, který dala
křesťanskému umění velká
architektonická a malířská díla
řecko-byzantské tradice a celé zeměpisné a kulturní
slovanské oblasti? Na Východě si posvátné
umění uchovalo zvlášť silný smysl pro
tajemství a podněcovalo umělce, aby nepojímali
své nasazení ve vytváření krásy pouze
jako výraz vlastní geniality, nýbrž také jako skutečnou
službu víře. Ti pak šli daleko za prostou technickou
obratnost a uměli se ochotně otevírat vanutí
Božího Ducha.
Nádhera
architektur a mozaik křesťanského Východu i
Západu je všeobecným bohatstvím
věřících a nese sama v sobě
přání a řekl bych i záruku
žádoucí plnosti společenství ve víře
a ve slavení. To předpokládá a vyžaduje, tak
jako na slavném obrazu Trojice od Rubljeva, hluboce eucharistickou
církev, v níž sdílení
tajemství Krista v lámaném chlebě je jakoby
ponořeno do nevýslovné jednoty tří
Božských Osob a činí ze samé církve
„ikonu“ Trojice.
V tomto
pojetí umění, které ve všech svých
prvcích tíhne k vyjádření smyslu eucharistie
podle učení církve, je třeba věnovat veškerou
pozornost normám, které řídí výstavbu
a zařizování posvátných budov.
Církev vždy ponechávala umělcům rozsáhlý
tvůrčí prostor, jak dokazují dějiny a jak jsem to
já sám zdůraznil v Listu umělcům.100
Avšak posvátné umění se musí
vyznačovat svou schopností přiměřeně
vyjadřovat tajemství uchopené v plnosti víry
církve a podle pastoračních pokynů, vhodně vydaných
příslušnou autoritou. To platí jak pro
figurativní umění, tak pro duchovní hudbu.
51.
To, k čemu v oblasti posvátného umění
a liturgické kázně došlo v zemích s dlouhou
křesťanskou tradicí, se rozvíjí také na
světadílech, kde je křesťanství mladší.
Tuto orientaci vzal za svou II. vatikánský koncil
ohledně požadavku zdravé a řádné
„inkulturace“. Na svých četných pastoračních
cestách jsem měl ve všech částech světa
možnost pozorovat, jaké vitality je schopna eucharistická
slavnost v kontaktu s formami, styly a senzibilitou různých
kultur. Tím, že se eucharistie přizpůsobuje
pestrým podmínkám času a místa, poskytuje
pokrm nejen jednotlivcům, nýbrž celým
národům, a utváří křesťansky
inspirované kultury.
Nicméně
je nutné, aby tato důležitá přizpůsobovací
práce byla vykonávána se stálým
vědomím nevýslovného tajemství,
s nímž je každá generace povolána se
konfrontovat. Tento „poklad“ je příliš veliký a
cenný, než abychom riskovali, že jej ochudíme nebo
ohrozíme pokusy či praktikami zavedenými bez
pozorného ověření ze strany
příslušných církevních autorit.
Ústřední postavení eucharistického
tajemství je ostatně takové, že vyžaduje, aby se
ověřování provádělo
v úzké spolupráci ve Svatým stolcem. Jak jsem
psal v postsynodální apoštolské exhortaci Ecclesia
in Asia, „podobná spolupráce je nezbytná, protože
posvátná liturgie vyjadřuje a slaví jedinou
víru, kterou vyznávají všichni, a jelikož je
dědictvím celé církve, nemůže být
určována místními církvemi izolovanými
od univerzální církve“.101
52.
Z toho, co bylo řečeno, pochopíme velkou
odpovědnost, jakou mají při slavení eucharistie
především kněží, jimž
přísluší, aby jí předsedali in persona
Christi, a tak zajišťovali svědectví a
službu sdílení nejen společenství, které
se slavnosti přímo účastní, nýbrž
také univerzální církvi, která je
s eucharistií spojena. Je bohužel třeba litovat toho,
že především v počátcích let
pokoncilní liturgické reformy nechyběla
zneužívání, jež mnohým přinesla
utrpení, z důvodů špatně pochopené tvořivosti
a přizpůsobování. Určitá reakce na
„formalismus“ vedla některé, v některých
zemích více než v jiných, že nepovažovali
za závazné „formy“, jež zvolila velká
liturgická tradice církve a její učitelský
úřad, a že zavedli neschválené a často
zcela nevhodné novinky.
Považuji proto
za svou povinnost naléhavě vyzvat k tomu, aby se při
slavení eucharistie věrně dodržovaly liturgické
normy. Jsou totiž konkrétním výrazem
autentické církevní povahy eucharistie, to je jejich
nejhlubším smyslem. Liturgie není nikdy
něčím soukromým vlastnictvím, ani celebranta,
ani společenství, v níž se tajemství
slaví. Apoštol Pavel se musel na komunitu v Korintu
obrátit ostrými slovy kvůli závažným
nedostatkům při jejich slavení eucharistie, které vedly
k rozdělením (schísmata) a
k vytváření frakcí (hairéseis)
(srov. 1 Kor 11,17-24). I v naší době by mělo
být znovuobjeveno dodržování liturgických
norem a chápáno jako odlesk a svědectví jedné,
všeobecné církve, jež se zpřítomňuje
v každém slavení eucharistie. Kněz, který
slouží mši svatou věrně podle liturgických
předpisů, a společenství, které se podle nich
řídí, ukazují mlčenlivým, ale
výmluvným způsobem svou lásku k církvi.
Právě kvůli tomu, aby se posílil tento hluboký
smysl pro liturgické předpisy, požádal jsem
příslušná dikasteria Římské kurie,
aby k tomuto tak důležitému tématu připravila
konkrétnější dokument s odkazy
právního charakteru. Nikomu není dovoleno podceňovat
tajemství, svěřené do našich rukou: je
příliš veliké, než aby si někdo mohl dovolit
zacházet s ním podle osobní svévole,
která by nerespektovala jeho posvátný charakter a
univerzální rozměr.
|