Šestá kapitola
Ve škole Marie, „ženy eucharistie“
53. Chceme-li
objevit důvěrný vztah, který poutá církev
k eucharistii, v celém jeho bohatství,
nesmíme zapomínat na Marii, Matku církve a její
vzor. V apoštolském listu Rosarium Virginis Mariae
jsem poukázal na nejsvětější Pannu jako na
učitelku kontemplace Kristovy tváře a mezi tajemství
světla jsem vložil také ustanovení eucharistie.102
Vždyť Maria nás může k této
svátosti vést, protože k ní má
hluboký vztah.
Na první
pohled evangelium o tomto tématu mlčí. Ve
vyprávění o ustanovení, večer na Zelený
čtvrtek, se o Marii nemluví. Naopak se ví, že byla
přítomna mezi apoštoly, „kteří jednomyslně
setrvávali v modlitbách“ (Sk 1,14) v první
komunitě shromážděné po nanebevstoupení
v očekávání Letnic. Tato její
přítomnost nemohla jistě chybět při slavení
eucharistie mezi věřícími první
křesťanské generace, vytrvalými
„v lámání chleba“ (Sk 2, 42).
Ale kromě
její účasti na eucharistické hostině lze Mariin
vztah k eucharistii nepřímo odvíjet od jejího
vnitřního postoje. Maria je „žena eucharistie“ celým
svým životem. Církev, která hledí na Marii
jako na svůj vzor, je povolána napodobovat ji také
v jejím vztahu k tomuto přesvatému
tajemství.
54. Mysterium
fidei! Je-li eucharistie tajemstvím víry, které
natolik přesahuje náš rozum, že se musíme zcela
svěřit Božímu slovu, nikdo nám nemůže
být oporou a vůdcem v podobném postoji tak jako Maria.
Když opakujeme Kristovo gesto při Poslední večeři,
abychom splnili jeho příkaz: „To čiňte na mou
památku!“, přijímáme zároveň Mariinu
výzvu uposlechnout ho bez váhání: „Udělejte
všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Svou mateřskou
starostlivostí prokázanou na svatbě v Káně
Galilejské jako by nám říkala: „Neváhejte a
důvěřujte slovu mého Syna. On byl s to proměnit
vodu ve víno, a stejně je také schopen učinit z chleba
a vína své tělo a svou krev, a odevzdat tak v tomto
tajemství věřícím živou památku na
svou Paschu a stát se «chlebem života»“.
55.
V jistém smyslu žila Maria svou eucharistickou víru
ještě dříve, než byla eucharistie ustanovena, už
tím, že poskytla své panenské lůno
k vtělení Božího slova. Eucharistie odkazuje
na utrpení a vzkříšení, ale navazuje
zároveň na vtělení. Maria počala při
Zvěstování Božího Syna také ve
fyzické podobě těla a krve a předjímala tak
v sobě to, co se v jisté míře
svátostně uskutečňuje v každém
věřícím, který přijímá
tělo a krev Páně pod způsobami chleba a vína.
Existuje ostatně
hluboká analogie mezi fiat, pronesené Marií
v odpověď na andělova slova, a amen, které
pronáší každý věřící,
když přijímá tělo Páně. Od Marie se
vyžadovalo, aby věřila, že ten, kterého počala
„působením Ducha Svatého“, je „Boží Syn“ (srov.
Lk 1,30-35). V souvislosti s vírou Panny se po nás
v eucharistickém tajemství chce, abychom věřili,
že týž Ježíš, Syn Boží a Syn
Mariin, se zpřítomňuje s celým svým
boho-lidským bytím pod způsobami chleba a vína.
„Blahoslavená,
která jsi uvěřila“ (Lk 1,45); Maria v tajemství
Vtělení předjímala také eucharistickou
víru církve. Když při navštívení
nese v lůně Slovo, jež se stalo tělem,
stává se jakoby „svatostánkem“ – prvním
svatostánkem v dějinách –, kde Syn Boží,
lidským očím ještě neviditelný, se
nechává zdravit Alžbětou, jako by téměř
„vyzařoval“ své světlo skrze Mariiny oči a hlas. A
uchvácený Mariin pohled, když kontempluje tvář
sotva narozeného Krista a když ho tiskne ve své
náruči, není to snad nevyrovnatelný vzor
lásky, jímž se má inspirovat každé
naše přijímání eucharistie?
56.
Maria vzala za svůj obětní charakter eucharistie
celým svým životem vedle Krista, a to nejen na
Kalvárii. Když nesla dítě do
jeruzalémského chrámu, „aby ho představila
Pánu“ (Lk 2,22), slyšela, jak jí stařec Simeon
zvěstuje, že ono Dítě bude „znamením, kterému
se bude odporovat“ a že „meč“ pronikne také její
duši (srov. Lk 2,34-35). Předpověděl tak drama ukřižovaného
Syna a jistým způsobem naznačil „stabat Mater“ Panny u
paty kříže. Tím, že se Maria den po dni
připravovala na Kalvárii, žila jakýsi druh
„předjímané eucharistie“, dalo by se říci
„duchovní přijímání“ touhy a
odevzdání se, které dojde svého naplnění
ve spojení se Synem v utrpení a vyjádří
se pak v povelikonoční době její
účastí na eucharistické slavnosti, které budou
coby „památce“ utrpení předsedat apoštolové.
Jak si
můžeme představit Mariiny city, když slyšela
z úst Petra, Jana, Jakuba a ostatních apoštolů
slova Poslední večeře: „Toto je moje tělo, které
se za vás vydává“ (Lk 22,19)? Ono tělo vydané
v oběť a zpřítomněné pod svátostnými
způsobami bylo totéž tělo, které ona počala
ve svém lůně! Přijímat eucharistii muselo pro
Marii znamenat téměř jako znovu přijímat
v lůno ono srdce, které tepalo souhlasně
s jejím, a znovu prožívat, co sama zakoušela pod
křížem.
57.
„To čiňte na mou památku“ (Lk 22,19). V „památce“
Kalvárie je přítomno všechno, co Kristus vykonal ve
svém utrpení a ve své smrti. Proto nechybí to,
co Kristus vykonal také vůči Matce a
v náš prospěch. Jí totiž svěřil
milovaného učedníka a v něm jí
svěřuje každého z nás: „Hle, tvůj syn!“
Stejně říká také každému
z nás: „Hle, tvá matka!“ (srov. Jan 19,26-27).
Prožívat
v eucharistii památku Kristovy smrti znamená také
stále přijímat tento dar. Znamená to vzít
k sobě podle Janova příkladu tu, která je
pokaždé dávána jako Matka. Znamená to
přijmout zároveň závazek připodobnit se Kristu,
vstoupit do školy Matky a nechat se jí doprovázet. Maria je
přítomna s církví a jako její Matka
v každé naší eucharistické slavnosti.
Jsou-li církev a eucharistie neoddělitelnými skutečnostmi,
totéž je třeba říci o dvojici Maria a eucharistie.
Také proto je vzpomínka na Marii při slavení eucharistie
již od antické doby jednomyslná
v církvích Východu i Západu.
58.
V eucharistii se církev plně spojuje s Kristem a jeho
obětí a osvojuje si Mariina ducha. Je to pravda, kterou
můžeme prohloubit, když si znovu pročteme Magnificat
pod zorným úhlem eucharistie. Vždyť eucharistie je jako
Mariin chvalozpěv především chválou a
díkůvzdáním. Když Maria zvolá:
„Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá
v Bohu, mém spasiteli“, nese v lůně
Ježíše. Chválí Otce „za“
Ježíše, ale chválí ho také „v“ Ježíši
a „s“ Ježíšem. A právě toto je
„eucharistický postoj“.
Zároveň
Maria připomíná veliké věci, které
Bůh vykonal v dějinách spásy podle
příslibu daného otcům (srov. Lk 1,55), a zvěstuje
div, který je všechny překoná, výkupné
Vtělení. V Magnificat je konečně
přítomna i eschatologická povaha eucharistie.
Pokaždé, když se nám Boží Syn
představuje v „chudobě“ svátostných znamení
chleba a vína, je vložen do světa zárodek nových
událostí, v nich jsou „mocní sesazeni
z trůnu a ponížení povýšeni“ (srov. Lk
1,52). Maria opěvuje „nová nebesa a novou zemi“, které
v eucharistii nacházejí své
předjímání a v jistém smyslu svůj
program a plán. Vyjadřuje-li Magnificat Mariinu
spiritualitu, pak nám nic nepomáhá žít
eucharistické tajemství víc než tato spiritualita.
Eucharistie je nám dána, aby náš život,
stejně jako Mariin, byl jediným Magnificat!
|