Závěr
59. „Ave,
verum corpus natum de Maria Virgine!“ Před několika lety
jsem slavil 50. výročí svého
kněžství. Zakouším dnes milost, že mohu
předložit církvi tuto encykliku o eucharistii na
letošní Zelený čtvrtek, který
připadá na 25. rok mé služby na Petrově stolci.
Činím to se srdcem plným vděčnosti. Už
více než půl století, každý den od onoho 2.
listopadu 1946, kdy jsem slavil svou první mši svatou
v kryptě sv. Leonarda ve wawelské katedrále
v Krakově, jsou mé oči upřeny na hostii a na kalich,
v němž se čas a prostor jakýmsi způsobem „setkaly“ a
drama Golgoty se představilo živé, a odhalilo svou tajemnou
„současnost“. Každý den má víra mohla
poznávat v proměněném chlebě a vínu
božského Poutníka, který se jednoho dne připojil
ke dvěma učedníkům jdoucím do Emauz, aby jim
otevřel oči pro světlo a srdce pro naději (srov. Lk
24,13-35).
Dovolte, moji
milovaní bratři a sestry, abych s vnitřním
uchvácením a v doprovodu vaší víry a
k její posile, vydal své svědectví víry
Nejsvětější svátosti. „Ave, verum corpus natum
de Maria Virgine, vere passum, immolatum, in cruce pro homine!“ Zde
se nachází poklad církve, srdce světa, záruka
cíle, po němž každý člověk,
byť i nevědomě, dychtí. Velké tajemství,
které nás přesahuje a jistě i vystavuje tvrdé
zkoušce naši mysl, aby šla za zdánlivou podobu. Zde
naše smysly klamou – „visus, tactus, gustus in te fallitur“, stojí
v hymnu Adoro te devote –, avšak nám stačí
holá víra, zakořeněná v Kristově
slově a nám předaná apoštoly. Dovolte, abych jako
Petr na konci eucharistické řeči v Janově evangeliu
opakoval Kristu ve jménu celé církve, ve jménu
každého z vás: „Pane, ke komu půjdeme? Ty
máš slova věčného života“ (Jan 6,68).
60. Na
úsvitu tohoto třetího tisíciletí jsme my
všichni, synové církve, vybízeni žít
s novým nadšením křesťanským
životem. Jak jsem napsal v apoštolském listu Novo
millennio ineunte, „nejde o vymýšlení
nějakého «nového programu». Program už tu je;
stále týž, odvozený z evangelia a živé
tradice. Jeho středem je vlastně sám Kristus, kterého
máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli žít
trinitární život a s ním přetvářet
dějiny až do jejich dovršení v nebeském
Jeruzalémě“.103 Uskutečňování
tohoto programu obnoveného zápalu
v křesťanském životě prochází
skrz eucharistii.
Každé
úsilí o svatost, každá činnost
tíhnoucí k tomu, aby uskutečnila poslání
církve, každé provedení pastoračních
plánů musí čerpat nezbytnou sílu z
eucharistického tajemství a k němu se musí
zaměřovat jako k svému vyvrcholení.
V eucharistii máme Ježíše, jeho výkupnou
oběť, jeho vzkříšení, dar Ducha
Svatého, adoraci, poslušnost a lásku k Otci. Kdybychom
zanedbávali eucharistii, jak bychom mohli najít lék na
svou krajní nouzi?
61.
Eucharistické tajemství – oběť, přítomnost,
hostina – nepřipouští zredukování ani
zneužívání; je třeba je prožívat
v jeho celistvosti, jak ve slavnostní události,
v intimním rozhovoru s Ježíšem,
právě přijatým ve svatém
přijímání, tak ve chvíli modlitby při
eucharistické adoraci mimo mši svatou. Tehdy se církev
pevně buduje a vyjadřuje to, čím je: jedna, svatá,
všeobecná a apoštolská; lid, chrám a
Boží rodina; tělo a nevěsta Kristova,
oživovaná Duchem Svatým; univerzální
svátost spásy a hierarchicky uspořádané
společenství.
Cesta, kterou se
církev ubírá v těchto prvních letech
třetího tisíciletí, je také cestou
obnoveného ekumenického úsilí. Poslední
desetiletí druhého tisíciletí, jež
vyústila do Velkého jubilea, nás pobízela
tímto směrem a nabádala všechny
pokřtěné, aby odpovídali na Ježíšovu
prosbu „ut unum sint“ (Jan 17,11). Je to dlouhá cesta
posetá překážkami, které přesahují
lidské schopnosti; ale máme eucharistii a před ní
můžeme slyšet na dně svého srdce táž
slova, která slyšel prorok Eliáš, jako by byla
řečena nám: „Vstaň a jez, protože máš
před sebou dlouhou cestu“ (1 Král 19,7). Eucharistický
poklad, který nám dal Pán k dispozici, nás
podněcuje k dosažení cíle
spočívajícího v plném společenství
se všemi bratry, s nimiž nás spojuje společný
křest. Abychom tento poklad nepromrhali, je třeba respektovat
požadavky vyplývající z toho, že je
svátostí společenství ve víře a
v apoštolské posloupnosti.
Přikládáme-li
eucharistii veškerou důležitost, jakou zasluhuje, a
dbáme-li s veškerou péčí, abychom
neoslabovali některý její rozměr nebo požadavek,
ukazujeme, že jsme si opravdu vědomi velikosti tohoto daru.
Vybízí nás k tomu nepřerušená tradice,
jež od prvních staletí byla svědkem toho, jak je
křesťanská komunita bdělá při
uchovávání tohoto „pokladu“. Pobízená
láskou se církev stará, aby předala
následujícím křesťanským generacím
víru a učení o eucharistickém tajemství,
aniž by z něj ztratila byť jakýkoli úlomek.
Není nebezpečí, že by se při péči o
toto tajemství přehánělo, protože „v tomto
tajemství je shrnuto celé tajemství naší
spásy“.104
62.
Vstupme, moji milovaní bratři a sestry, do školy
svatých, velkých příkladů opravdové
eucharistické úcty. V nich nabývá
eucharistická teologie veškerou zář žité
zkušenosti, „nakazí nás“ a v jistém slova smyslu
nás „zahřívá“. Naslouchejme
především nejsvětější Panně Marii,
v níž se eucharistické tajemství jeví
více než v kom jiném jako tajemství
světla. S pohledem upřeným na ni poznáváme, jakou
má eucharistie proměňující sílu.
V ní vidíme svět obnovený v lásce.
Když ji kontemplujeme, jak byla vzata na nebe s duší i
tělem, vidíme záblesk „nových nebes“ a „nové
země“, které se otevřou našim očím při
druhém Kristově příchodu. Eucharistie je jejich
zárukou na zemi a jistým způsobem
předjímání: „Veni, Domine Jesu!“ (Zj 22,20) .
V prostých
způsobách chleba a vína, proměněných v jeho
tělo a krev, Kristus kráčí s námi jako
naše síla a náš pokrm na cestu a činí
z nás svědky naděje pro všechny.
Zakouší-li rozum tváří v tvář tomuto
tajemství své meze, srdce osvícené milostí
Ducha Svatého dobře tuší, jak se zachovat, a
noří se do adorace a do bezmezné lásky.
Vzbuďme city
jako sv. Tomáš, svrchovaný teolog a zároveň
vášnivý opěvovatel eucharistického Krista, a dovolme,
aby se i náš duch otevřel v naději na kontemplaci
cíle, po němž srdce, žíznící po
radosti a pokoji, dychtí:
„Bone pastor,
panis vere,
Jesu nostri
miserere…“
Dobrý pastýři, pravý chlebe,
Ježíši, smiluj se nad námi:
živ nás a ochraňuj
doveď nás do věčné vlasti
v zemi živých;
Ty, který všechno víš a můžeš,
který nás na zemi živíš,
veď své bratry
k nebeskému stolu,
do radosti svých svatých.
Dáno
v Římě, u sv. Petra, 17. dubna na Zelený
čtvrtek 2003,
v pětadvacátém
roce mého pontifikátu, v Roce růžence
|