První kapitola

Tajemství víry

11. „Pán Ježíš, právě tu noc, kdy byl zrazen“ (1 Kor 11,23), ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve. Slova apoštola Pavla nás uvádějí do dramatických okolností, za nichž se eucharistie zrodila. Nesmazatelně nese v sobě vepsánu událost utrpení a smrti Pána. Není to pouze připomínka, nýbrž svátostné zpřítomnění. Je to oběť kříže, která stále během staletí pokračuje.⁹ Tuto pravdu dobře vyjadřují slova, jimiž lid v latinském obřadu odpovídá na knězovo zvolání „tajemství víry“: „Tvou smrt zvěstujeme“.

Církev nedostala eucharistii od Krista, svého Pána, jako jeden dar z mnoha, byť velmi cenný, nýbrž jako dar par excellence, neboť Kristus dává sám sebe, svou osobu ve svém lidství a též své dílo spásy. To pak nezůstává odsunuto do minulosti, neboť „všechno, čím Kristus je, a všechno, co vykonal a vytrpěl pro všechny lidi, má účast na božské věčnosti, a tím přesahuje všechny časy a je v nich přítomno“.¹⁰

Když církev slaví eucharistii, památku smrti a vzkříšení svého Pána, tato ústřední událost spásy se reálně zpřítomňuje a „uskutečňuje se dílo našeho vykoupení“.¹¹ Tato oběť je natolik rozhodující pro spásu lidského pokolení, že Ježíš Kristus ji dovršil a vrátil se k Otci teprve poté, co nám zanechal způsob, jak se na ní podílet, jako kdybychom při ní byli přítomni. Každý věřící tak na ní může mít účast a těžit z ní nevyčerpatelné plody. Toto je víra, z níž žily během staletí křesťanské generace. Tuto víru učitelský úřad církve znovu a znovu zdůrazňoval s radostnou vděčností za nedocenitelný dar.¹² Chci tuto pravdu ještě jednou připomenout a pohroužím se s vámi, moji drazí bratři a sestry, do adorace tohoto tajemství: velkého tajemství, tajemství milosrdenství. Co víc mohl Ježíš pro nás vykonat? V eucharistii nám opravdu projevuje lásku, která jde „do krajnosti“ (srov. Jan 13,1), lásku, jež nezná míru.

12. Tento aspekt všepojímající lásky eucharistické svátosti má základ v samých slovech Spasitele. Když ji ustanovil, neřekl pouze: „Toto je mé tělo“, „toto je má krev“, ale dodal, „které se za vás vydává… která se za vás prolévá“ (Lk 22,19-22). Netvrdil pouze, že to, co jim dává jíst a pít, je jeho tělo a krev, nýbrž vyjádřil také obětní hodnotu, a to tak, že svátostným způsobem zpřítomnil svou oběť, kterou měl po několika hodinách dovršit na kříži za spásu všech. „Mše svatá je zároveň a neoddělitelně památka oběti, v níž se zpřítomňuje oběť na kříži a posvátná hostina společenství těla a krve Páně“.¹³

Církev stále žije z výkupné oběti a přistupuje k ní nejen skrze vzpomínku plnou víry, nýbrž také v konkrétním styku, protože se tato oběť zpřítomňuje a svátostně zvěčňuje v každé komunitě, která ji přináší rukama posvěceného služebníka. Tímto způsobem předává současným lidem smíření, jež získal jednou provždy Kristus pro lidstvo všech dob. Vždyť „Kristova oběť a oběť eucharistie je jedna jediná oběť“.¹⁴ Jasně to říkal již sv. Jan Zlatoústý: „My obětujeme vždy téhož Beránka a ne dnes jednoho a zítra druhého, nýbrž stále téhož. Proto je oběť vždy jen jedna (…) I nyní přinášíme onu oběť, která tehdy byla přinesena a která se nikdy nestráví“.¹⁵

Mše zpřítomňuje oběť kříže; nepřipojuje se k ní, ani ji nerozmnožuje.¹⁶ To, co se opakuje, je slavení její památky, její „památné vystavení“ (memorialis demonstratio),¹⁷ a proto se jediná a definitivní výkupná oběť Krista vždy zpřítomňuje v čase. Obětní povaha eucharistického tajemství tedy nemůže být chápána jak něco samo o sobě, nezávisle na kříži nebo jen s nepřímým vztahem k oběti na Kalvárii.

13. V úzké souvislosti s obětí na Golgotě je eucharistie obětí ve vlastním slova smyslu, a nejen všeobecně, jako by se jednalo o prosté obětování se Krista věřícím jakožto duchovní pokrm. Vždyť dar jeho lásky a jeho poslušnosti až do krajnosti (srov. Jan 10,17-18) je na prvním místě darem Otci. Jistě, je darem k našemu prospěchu, ba k prospěchu celého lidstva (srov. Mt 26,28; Mk 14,24; Lk 22,20; Jan 10,15), ale především darem Otci: „Otec tuto oběť přijal a odplatil toto naprosté sebeodevzdání svého Syna, který se ponížil a byl «poslušným až k smrti» (Fil 2,8), svým otcovským darem nového nesmrtelného života ve vzkříšení“.¹⁸

Když Kristus daroval církvi svou oběť, chtěl také vzít za svou duchovní oběť církve, povolané k tomu, aby obětovala s Kristovou obětí sebe samu. Tomu nás učí, co se týče všech věřících, II. vatikánský koncil: „Účastí na eucharistické oběti, která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života, podávají Bohu božský obětní dar a s ním i sebe samy“.¹⁹

14. Kristova Pascha zahrnuje s utrpením a smrtí také jeho vzkříšení. Připomíná to odpověď lidu po proměňování: „Tvé vzkříšení vyznáváme“. Vždyť eucharistická oběť nezpřítomňuje pouze tajemství Spasitelova utrpení a smrti, nýbrž i jeho vzkříšení, v němž oběť nachází své vyvrcholení. Kristus se může stát „chlebem života“ (Jan 6,35.48) či „živým chlebem“ (Jan 6,51) jen jako živý a vzkříšený. Sv. Ambrož to připomínal nově pokřtěným jako aplikaci události vzkříšení na jejich život: „Je-li dnes Kristus tvůj, vstává pro tebe z mrtvých každý den“.²⁰ Sv. Cyril Alexandrijský pak zdůrazňoval, že účast na svatých tajemstvích „je opravdové vyznání a památka, že Pán zemřel a vrátil se k životu pro nás a k našemu prospěchu“.²¹

15. Svátostné obnovování ve mši svaté Kristovy oběti završené jeho vzkříšením obsahuje zcela zvláštní přítomnost, která – abychom znovu použili slov Pavla VI. – „se nazývá «reálná» (skutečná) ne výlučně, jako by ostatní nebyly «reálné», ale protože se týká podstaty, díky níž se Kristus, Bůh a člověk, zcela zpřítomňuje“.²² Tak je znovu předloženo stále platné učení Tridentského koncilu: „Proměněním chleba a vína se způsobí změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho krve. Tuto přeměnu nazývá katolická církev vhodným a výstižným způsobem transsubstanciací“.²³ Eucharistie je opravdu tajemstvím víry, tajemstvím, jež překonává naše myšlení a může být přijato jen ve víře, jak často připomínají patristické katecheze o této božské svátosti. „Nesmíš vidět v chlebu a vínu prosté a přirozené prvky,“ – vybízí sv. Cyril Jeruzalémský – „protože Pán výslovně řekl, že je to jeho tělo a krev: ubezpečuje tě o tom víra, i když ti smysly vnukají něco jiného“.²⁴

„Adoro te devote, latens Deitas“, budeme i nadále zpívat se svatým Tomášem Akvinským. Před tímto tajemstvím lásky zakouší lidský rozum celou svou pomíjejícnost. Pochopíme, proč během staletí tato pravda podněcovala teologii k náročným pokusům o její pochopení.

Je to chvályhodná námaha, o to užitečnější a pronikavější, oč lépe spojuje kritický výkon myšlení s „živou zkušeností víry“ církve, nacházející své místo v „bezpečném charismatu pravdy“ jejího učitelského úřadu a „v pronikavém chápaní duchovních věcí“,²⁵ jakého dosahují především světci. Přetrvává hranice, na kterou poukázal Pavel VI.: „Každé teologické vysvětlení, které se snaží nějak proniknout do tohoto tajemství, musí pevně zastávat, aby bylo ve shodě s katolickou vírou, že v objektivní skutečnosti, nezávisle na našem duchu, chléb a víno přestaly po proměnění existovat, neboť od té chvíle se před námi nachází pod svátostnými způsobami chleba a vína úctyhodné tělo a krev Pána Ježíše“.²⁶

16. Spásná účinnost oběti se plně uskutečňuje, když člověk tělo a krev Pána přijímá. Eucharistická oběť je sama o sobě zaměřena na důvěrné spojení nás věřících s Kristem skrze přijímání: přijímáme toho, který se za nás obětoval, jeho tělo, které za nás vydal na kříži, jeho krev, kterou „prolil za mnohé na odpuštění hříchů“ (Mt 2,28). Připomínáme si jeho slova: „Jako mne poslal Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne“ (Jan 6,57). Sám Ježíš nás ubezpečuje, že takové spojení, o němž hovoří v analogii s trinitárním životem, se opravdu uskutečňuje. Eucharistie je skutečná hostina, v níž se Kristus dává za pokrm. Když Ježíš poprvé hovořil o tomto pokrmu, posluchači zůstali ohromeni a zmateni a donutili Mistra, aby zdůraznil objektivní pravdu svých slov: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53). Nejde o nějaký metaforický pokrm: „Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj“ (Jan 6,55).

17. Kristus nám skrze přijímání svého těla a krve předává také svého Ducha. Sv. Efrém píše: „Nazval chléb svým tělem, naplnil ho sebou samým a svým Duchem. (…) A ten, kdo ho jí s vírou, pojídá Oheň a Ducha. (…) Vezměte a jezte z toho všichni, a jezte s ním Ducha Svatého. Vždyť je to skutečně mé tělo a ten, kdo je jí, bude žít navěky“.²⁷ Církev v eucharistické epiklesi prosí o tento božský Dar, původce každého dalšího daru. V Božské liturgii sv. Jana Zlatoústého například stojí: „Vzýváme tě, prosíme tě a naléháme: pošli svého Svatého Ducha na nás na všechny a na tyto dary, (…) aby pro ty, kteří se na nich budou podílet, byly očištěním duše, odpuštěním hříchů a sdílením Ducha Svatého“.²⁸ A v Římském misálu celebrant naléhavě žádá: „A nás všechny, kdo přijímáme jeho tělo a krev, naplň jeho Svatým Duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu“.²⁹ Tak v nás Kristus darem svého těla a své krve rozmnožuje dar svého Ducha, vylitého již při křtu a daného jako „pečeť“ ve svátosti biřmování.

18. Aklamace, kterou lid pronáší po proměňování, končí odkazem na eschatologické napětí, jež dává eucharistické slavnosti její charakteristický ráz (srov. 1 Kor 11,26): „Na tvůj příchod čekáme“. Eucharistie je směřování k cíli, předchuť plné radosti přislíbené Kristem (srov. Jan 15,11); v jistém smyslu je předjímáním ráje, „zárukou budoucí slávy“.³⁰ V eucharistii všechno vyjadřuje důvěryplné očekávání, že „se splní blažená naděje a přijde náš Spasitel Ježíš Kristus“.³¹ Ten, kdo se živí Kristem v eucharistii, nemusí čekat na věčný život až po smrti: má jej už na zemi jako prvotinu budoucí plnosti, která pojme člověka v jeho úplnosti. V eucharistii totiž dostáváme také záruku tělesného vzkříšení na konci světa: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). Tato záruka budoucího vzkříšení pochází ze skutečnosti, že tělo Syna člověka dané za pokrm je jeho tělo vzkříšené a oslavené. S eucharistií takřka přijímáme „tajemství“ vzkříšení. Proto sv. Ignác z Antiochie právem označil eucharistický chléb za „lék nesmrtelnosti, protijed proti smrti“.³²

19. Eucharistií vzbuzené eschatologické zaměření vyjadřuje a upevňuje společenství s nebeskou církví. Není to náhodou, že se ve východních anaforách a v latinských eucharistických modlitbách připomíná s úctou Panna Maria, Matka našeho Boha a Pána Ježíše Krista, andělé a svatí apoštolové, slavní mučedníci a všichni svatí. Je to aspekt eucharistie, který zasluhuje, aby byl vyzdvižen: zatímco slavíme Beránkovu oběť, připojujeme se k nebeské liturgii a k onomu nesmírnému zástupu, který volá: „Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi!“ (Zj 7,10). Eucharistie je opravdu kousek nebe, které se otevírá nad zemí. Je to paprsek slávy nebeského Jeruzaléma, který proniká mraky našich dějin a vrhá světlo na naše putování.

20. Významným důsledkem eschatologického tíhnutí eucharistie je také fakt, že dává podnět našemu dějinnému putování; klade semeno živé naděje do denního nasazení každého člověka v jeho vlastních úkolech. Jestliže totiž vede křesťanský názor k tomu, abychom hleděli na „nová nebesa a na novou zemi“ (srov. Zj 21,1), neoslabuje to, nýbrž spíše podněcuje náš smysl odpovědnosti za současnou zemi.³³ To chci silně zdůraznit na počátku nového tisíciletí, aby se křesťané cítili více než kdy jindy angažováni v povinnostech vyplývajících z jejich pozemského občanství a nezanedbávali je. Je jejich povinností přispívat ve světle evangelia k budování světa podle potřeb lidí, který by plně odpovídal Božímu plánu.

Obzor naší doby zatemňuje mnoho problémů. Stačí pomyslet na naléhavou potřebu pracovat pro mír, vložit do vztahů mezi národy pevné základy spravedlnosti a solidarity, bránit lidský život od početí až k jeho přirozenému konci. A co pak říci o tisícerých rozporech „globalizovaného“ světa, kde slabší, menší a chudší, jak se zdá, nemají mnoho naděje? A právě v tomto světě musí zářit křesťanská naděje! Také kvůli tomu chtěl Pán zůstat s námi v eucharistii a vložil do této obětní a komunitní přítomnosti příslib obnovy lidstva jeho láskou. Je příznačné, že Janovo evangelium tam, kde synoptikové vyprávějí o ustanovení eucharistie, předkládá vyprávění o „umývání nohou“, v němž se Ježíš stává učitelem společenství a služby (srov. Jan 13,1-20). Jan tak objasňuje jeho hluboký smysl. Apoštol Pavel pak označuje za „nehodné“ pro křesťanskou komunitu, aby se účastnila Večeře Páně, když se koná v kontextu rozdělení a lhostejnosti k chudým (srov. 1 Kor 11,17-22.27-3).³⁴

Zvěstovat smrt Páně, „dokud nepřijde“ (1 Kor 11,26), znamená pro ty, kteří se účastní eucharistie, úkol přeměnit život tak, aby se stal jistým způsobem „eucharistickým“. Právě tento plod proměny existence a úsilí změnit svět podle evangelia dávají zazářit eschatologickému napětí eucharistické slavnosti a celého křesťanského života: „Přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20)