Třetí kapitola

Apoštolský charakter eucharistie a církve

26. Buduje-li eucharistie církev a církev koná eucharistii, jak jsem výše zmínil, vyplývá z toho, že souvislost mezi nimi je velmi úzká. Je to tak pravdivé, že nám to umožňuje aplikovat na eucharistické tajemství to, co říkáme o církvi, když ji v nicejsko-konstantinopolském vyznání víry označujeme jako „jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou“. Jedna a všeobecná je také eucharistie. Je také svatá, je dokonce Nejsvětější svátostí. Ale nyní chceme zaměřit svou pozornost především na její apoštolský charakter.

27. Když Katechismus Katolické církve vysvětluje, v jakém smyslu je církev apoštolská, tedy založená na apoštolech, rozlišuje trojí význam. Na jedné straně „byla a zůstává vybudována na «základě apoštolů» (Ef 2,20), svědků, které s misijním posláním rozeslal sám Kristus“.⁵¹ Také u základů eucharistie stojí apoštolové. Ne ve smyslu, že by svátost nesahala k samému Kristu, nýbrž proto, že ji Ježíš svěřil apoštolům a oni a jejich nástupci ji postupně předávali až k nám. Církev slavila eucharistii během staletí v návaznosti na jednání apoštolů, poslušných Pánova příkazu.

Druhý smysl apoštolského charakteru církve, o němž Katechismus hovoří, je ten, že „s pomocí Ducha, který v ní přebývá, střeží a předává učení, cenný poklad, zdravá slova, která slyšela od apoštolů“.⁵² I v tomto druhém smyslu je eucharistie apoštolská, protože je slavena ve shodě s vírou apoštolů. Učitelský úřad církve při různých příležitostech během dvoutisíciletých dějin lidu nové smlouvy upřesnil eucharistické učení i co do přesné terminologie právě proto, aby zachoval apoštolskou víru v toto vznešené tajemství. Tato víra zůstává nezměněna a pro církev je podstatné, aby takovou zůstala.

28. A konečně je církev apoštolská v tom smyslu, že „až do návratu Krista je i nadále poučována, posvěcována a vedena apoštoly díky jejich nástupcům v pastorálním poslání: biskupskému sboru, «jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem církve»“.⁵³ Apoštolská posloupnost v pastoračním poslání nutně zahrnuje svátost kněžského svěcení, neboli nepřetržitou řadu platných biskupských svěcení, sahající až k počátkům.⁵⁴ Tato posloupnost je nezbytná k tomu, aby existovala církev ve vlastním a plném slova smyslu.

Eucharistie vyjadřuje také tento smysl apoštolského charakteru. Vždyť jak učí II. vatikánský koncil, „věřící mocí svého královského kněžství spolupůsobí při obětování eucharistie“,⁵⁵ avšak je to kněz vykonávající svou službu, kdo „koná v zastoupení Krista eucharistickou oběť a jménem lidu ji podává Bohu“.⁵⁶ Proto je v Římském misálu předepsáno, aby eucharistickou modlitbu pronášel pouze kněz, zatímco lid se k ní připojuje vírou a v mlčení.⁵⁷

29. Výraz, který II. vatikánský koncil znovu a znovu užívá a podle něhož „služebný kněz, který vykonává službu, koná eucharistickou oběť v zastoupení Krista“,⁵⁸ byl již hluboce zakořeněn v papežském učení.⁵⁹ Jak jsem mohl objasnit při jiné příležitosti, in persona Christi „znamená víc než «jménem» nebo «v zastoupení» Krista. In persona, to je ve specifickém svátostném ztotožnění se s věčným Veleknězem, který je autorem a hlavním subjektem této své vlastní oběti, v níž vpravdě nemůže být nikým nahrazen“.⁶⁰ Služba kněží, kteří obdrželi svátost kněžského svěcení v ekonomii spásy, zvolené Kristem, ukazuje, že eucharistie, kterou slaví, je darem, radikálně převyšujícím moc shromáždění, a je proto nenahraditelná k tomu, aby se platně spojilo eucharistické proměňování s obětí kříže a Poslední večeře.

Společenství, které se shromažďuje ke slavení eucharistie, má zcela nutně zapotřebí posvěceného kněze, který mu předsedá, aby se jednalo opravdu o eucharistické shromáždění. Na druhé straně není komunita s to dát si posvěceného služebníka sama. Ten je darem, který komunita dostává prostřednictvím biskupské posloupnosti sahající až k apoštolům. Je to biskup, kdo prostřednictvím svátosti kněžského svěcení ustavuje nového kněze a udílí mu moc proměňovat eucharistii. Proto „eucharistické tajemství nemůže být slaveno v žádné komunitě, ne-li posvěceným knězem, jak výslovně učil IV. lateránský koncil“.⁶¹

30. Jak toto učení katolické církve o služebném kněžství ve vztahu k eucharistii, tak učení o eucharistické oběti bylo v posledních desetiletích předmětem plodného dialogu v rámci ekumenické činnosti. Musíme vzdávat díky Nejsvětější Trojici, že se v tom ohledu dosáhlo významných pokroků a sblížení, jež nám dávají doufat v budoucí plné sdílení víry. Stále ještě zůstává plná naléhavost poznámky, kterou učinil koncil ohledně církevních společenství, která vznikala na Západě od 16. století a která se oddělila od katolické církve: „Ačkoliv církevní společnosti od nás odloučené nežijí s námi v plné jednotě vyplývající ze křtu a ačkoliv se domníváme, že neuchovaly původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství, přesto, když při večeři Páně připomínají jeho smrt a vzkříšení, vyznávají, že je to znamení života ve společenství s Kristem, a očekávají jeho slavný příchod.“⁶²

Proto se katoličtí věřící, i když respektují náboženské přesvědčení těchto svých odloučených bratří, mají zdržet účasti na přijímání podávaného při jejich slavnostech, aby neposkytovali prostor dvojznačnostem o povaze eucharistie a dostáli povinnosti vydávat jasné svědectví pravdě. Jinak by to jen zpožďovalo cestu k plné viditelné jednotě. Podobně si nelze myslet, že je možné nahrazovat nedělní mši svatou ekumenickými bohoslužbami slova nebo společnými setkáními v modlitbě s křesťany patřícími ke shora uvedeným církevním společnostem nebo účastí na jejich liturgické bohoslužbě. Takové slavnosti a setkání, samy o sobě při vhodných příležitostech chvályhodné, připravují i na žádoucí plné společenství v eucharistii, ale nemohou je nahradit.

Skutečnost, že moc proměňovat eucharistii byla dána pouze biskupům a kněžím, není žádnou újmou pro zbytek Božího lidu, neboť ve společenství jediného Kristova těla, kterým je církev, se tento dar vylévá na všechny.

31. Je-li eucharistie středem a vrcholem života církve, stejně tak je jím i pro služebné kněžství. Proto s vděčností Ježíši Kristu, našemu Pánu, zdůrazňuji, že eucharistie „je hlavním a ústředním důvodem pro existenci svátosti kněžství, jež ve skutečnosti vznikla v okamžiku ustanovení eucharistie a zároveň s ní“.⁶³

Pastorační činnost kněze je různorodá. Když pomyslíme na společenské a kulturní poměry v současném světě, snadno pochopíme, jaké nebezpečí hrozí kněžím, totiž že se ztratí ve velkém počtu rozmanitých úkolů. II. vatikánský koncil rozpoznal, že pastorační láska je poutem, které dává jednotu jejich životu i jejich činnosti. Ta, dodává koncil, „vyvěrá nejsilněji z eucharistické oběti, která je tedy středem a kořenem celého kněžského života“.⁶⁴ Pochopíme tedy, jak je důležité pro duchovní život kněze, ale i pro dobro církve a světa, aby plnil koncilní doporučení a vysluhoval každý den eucharistii, „protože je to úkon Krista a církve i tenkrát, když nemohou být přítomni věřící“.⁶⁵ Takto je kněz s to překonat každé rušivé napětí v průběhu svých dní, protože nalezne v eucharistické oběti pravý střed svého života a své služby, nezbytnou duchovní energii, aby čelil různým pastoračním úkolům. Jeho dny se tak stanou opravdu eucharistickými.

Z ústřední povahy eucharistie v životě a službě kněží vyplývá také její ústřední postavení v pastoraci zaměřené na  kněžská povolání. Především proto, že prosba za povolání v ní nachází místo nejsilnějšího spojení s modlitbou Krista, věčného Velekněze; ale také proto, že horlivá péče kněží o eucharistickou službu spojená s podporováním uvědomělé, aktivní a plodné účasti věřících na eucharistii je účinným příkladem a podnětem pro mladé, aby velkodušně odpověděli na Boží volání. Bůh často používá příkladu horlivé pastorační lásky nějakého kněze, aby zaséval a dával vyklíčit v srdci mladého člověka zárodku kněžského povolání.

32. Toto všechno ukazuje, jak je bolestné a nenormální, když je nějaké křesťanské společenství, i když je pro počet a rozmanitost svých věřících farností, bez kněze, který by je vedl. Farnost je totiž společenství pokřtěných, kteří vyjadřují a stvrzují svou totožnost především slavením eucharistické oběti. To však vyžaduje přítomnost nějakého kněze, který jediný může přinášet eucharistickou oběť in persona Christi. Nemá-li komunita kněze, právem se hledá způsob, jak by pokračovaly nedělní slavnosti, a řeholníci a laici, kteří vedou své bratry a své sestry v modlitbě, vykonávají chvályhodným způsobem obecné kněžství všech věřících, jež má základ v křestní milosti. Avšak taková řešení je třeba považovat za prozatímní, zatímco komunita čeká na kněze.

Svátostná neúplnost tohoto slavení musí především pobízet celé společenství k horlivější modlitbě, aby Pán poslal dělníky na svou žeň (srov. Mt 9,38); musí také podněcovat k tomu, aby se do příslušné pastorace zaměřené na povolání zapojily všechny další tvořivé prvky, aniž by se přitom podlehlo pokušení hledat řešení v oslabení požadavků na mravní a formační vlastnosti kandidátů kněžství.

33. Když byla pro nedostatek kněží svěřena účast na pastorační péči o nějakou farnost nevysvěceným věřícím, ať mají tito na paměti, že – jak učí II. vatikánský koncil – „nelze budovat křesťanskou obec, nemá-li kořen a těžiště ve slavení nejsvětější eucharistie“.⁶⁶ Bude tedy záležet na nich, aby v komunitě udržovali opravdový „hlad“ po eucharistii, což je povede k tomu, aby neztratili žádnou příležitost ke slavení mše svaté, třeba i tak, že využijí příležitostné přítomnosti kněze, kterému nebylo podle církevního práva odňato povolení ke slavení mše svaté.