Pátá kapitola

Důstojné slavení eucharistie

47. Kdo čte v synoptických evangeliích vyprávění o ustanovení eucharistie, zůstane zasažen prostotou a zároveň „vážností“, s jakou Ježíš večer při Poslední večeři ustanovuje tuto velkou svátost. Epizoda pomazání v Betánii je v jistém smyslu předehrou. Jedna žena, kterou Jan označuje jako Marii, Lazarovu sestru, vylévá na Ježíšovu hlavu nádobku s drahocenným olejem a vyvolá u učedníků – zvláště u Jidáše – (srov. Mt 26,8; Mk 14,4; srov. Jan 12,4) – protest, jako by takové gesto vzhledem k potřebám chudých bylo nějakým „nesnesitelným“ mrháním. Avšak Ježíš to hodnotí docela jinak. Aniž by cokoli odnímal povinnosti lásky k potřebným, jimž se budou muset učedníci vždycky věnovat – „chudé máte mezi sebou vždycky“ (Mt 26,11; Mk 14,7; srov. Jan 12,8) –, hledí k nadcházející události své smrti a svého pohřbu a cení si pomazání, které provedla jako předjímání oné pocty, jíž jeho tělo bude nadále hodno i po smrti, protože je nerozlučně spojené s tajemstvím jeho osoby.

Vyprávění v synoptických evangeliích pokračuje pověřením, které dal Ježíš učedníkům, aby pečlivě připravili „velkou místnost“, potřebnou k tomu, aby mohli jíst velikonoční večeři (srov. Mk 14,15; Lk 22,12), a vyprávěním o ustanovení eucharistie. Příběh dává aspoň částečně zahlédnout rámec hebrejských obřadů velikonoční večeře až ke zpěvu Hallel (srov. Mt 26,30; Mk 14,26) a nám předává střízlivě a slavnostně, i když ve variantách různých tradic, slova, která Kristus pronesl nad chlebem a vínem, které on přijal jako konkrétní vyjádření svého vydaného těla a prolité krve. Evangelisté připomínají všechny tyto podrobnosti ve světle už v prvotní církvi konsolidované praxe „lámání chleba“. Jisté je, že už od Ježíšova živého gesta nese událost Zeleného čtvrtku viditelně rysy liturgického „cítění“, formovaného podle starozákonní tradice a připraveného znovu se zformovat do křesťanského slavení v souladu s novým obsahem velikonočních svátků.

48. Jako žena, která Ježíše pomazala v Betánii, tak i církev se nebála „mrhat“ a vydala to nejlepší ze svých zdrojů, aby vyjádřila svůj adorující úžas před nesmírným darem eucharistie. O nic méně než první učedníci, pověření připravit „velkou místnost“, cítila se církev v průběhu staletí a střídání kultur vybízena slavit eucharistii v kontextu důstojném tak velkého tajemství. Křesťanská liturgie se zrodila v návaznosti na Ježíšova slova a gesta a rozvinula židovské rituální dědictví. Vždyť co by mohlo vůbec stačit, aby se přiměřeným způsobem vyjádřilo přijetí daru, v němž se božský Ženich stále dává církvi-nevěstě, v němž předkládá jednotlivým generacím věřících na dosah ruky Oběť, kterou jednou provždy přinesl na kříži, a stává se pokrmem všem věřícím? Jestliže pojetí „hostiny“ vnuká důvěrnost, církev nikdy nepodlehla pokušení banalizovat tuto „důvěrnou známost“ se svým Ženichem a nezapomněla, že je také jejím Pánem a že „hostina“ zůstává vždycky hostinou obětní, poznamenanou krví prolitou na Golgotě. Eucharistická hostina je opravdu „posvátná“ hostina, při níž prostota znamení skrývá hlubiny Boží svatosti: O Sacrum convivium, in quo Christus sumitur! Chléb, který je lámán na našich oltářích a který je nám předkládán jako poutníkům na cestách světa, je „panis angelorum“, chléb andělů, k němuž nelze přistoupit jinak než s pokorou setníka z evangelia: „Pane, nezasloužím si, abys vešel do mého domu“ (Mt 8,8; Lk 7,6).

49. V návaznosti na tento vznešený smysl pro tajemství pochopíme, jak se víra církve v eucharistické tajemství vyjadřovala v dějinách nejen vnitřním postojem zbožnosti, nýbrž i skrze řadu vnějších projevů zaměřených na to, aby vyvolávaly a zdůrazňovaly velikost slavené události. To postupně vedlo k tomu, že vznikl zvláštní statut organizace eucharistické liturgie s ohledem na různé legitimně zřízené církevní tradice. Na tomto základě se také rozvinulo bohaté umělecké dědictví. Architektura, sochařství, malířství i hudba se nechaly vést křesťanským tajemstvím a v eucharistii nalezly, ať přímo či nepřímo, podnět velké inspirace.

Bylo tomu tak například u architektury, která, jakmile to historický kontext dovolil, zaznamenala přechod od počátečních míst slavení eucharistie v domech křesťanských rodin k vznešeným bazilikám prvních staletí, k impozantním středověkým katedrálám a nakonec až k velkým nebo malým kostelům, kterými jsou posety země, kam křesťanství dospělo. Formy oltářů a svatostánků se vyvíjely v prostorách liturgických míst a řídily se nejen inspirací, nýbrž i předpisy konkrétního chápání daného tajemství. Totéž se dá říci o duchovní hudbě, jestliže máme na mysli inspirované melodie gregoriánského chorálu, nebo tolik velkých skladatelů, kteří se překonávali ve zpracovávání liturgických textů mše svaté. A neexistuje snad v oblasti předmětů a oděvů užívaných pro slavení eucharistie nesmírné množství artefaktů, od výrobků kvalitních řemeslníků k opravdovým uměleckým dílům?

Lze proto říci, že eucharistie kromě toho, že utvářela církev a spiritualitu, silně poznamenala i kulturu, zvláště v estetickém prostředí.

50. V tomto úsilí o nahlížení tohoto tajemství, vnímaném z obřadního a estetického hlediska, v jistém smyslu „soutěžili“ křesťané Západu i Východu. Jak neděkovat Pánu zvláště za přínos, který dala křesťanskému umění velká architektonická a malířská díla řecko-byzantské tradice a celé zeměpisné a kulturní slovanské oblasti? Na Východě si posvátné umění uchovalo zvlášť silný smysl pro tajemství a podněcovalo umělce, aby nepojímali své nasazení ve vytváření krásy pouze jako výraz vlastní geniality, nýbrž také jako skutečnou službu víře. Ti pak šli daleko za prostou technickou obratnost a uměli se ochotně otevírat vanutí Božího Ducha.

Nádhera architektur a mozaik křesťanského Východu i Západu je všeobecným bohatstvím věřících a nese sama v sobě přání a řekl bych i záruku žádoucí plnosti společenství ve víře a ve slavení. To předpokládá a vyžaduje, tak jako na slavném obrazu Trojice od Rubljeva, hluboce eucharistickou církev, v níž sdílení tajemství Krista v lámaném chlebě je jakoby ponořeno do nevýslovné jednoty tří Božských Osob a činí ze samé církve „ikonu“ Trojice.

V tomto pojetí umění, které ve všech svých prvcích tíhne k vyjádření smyslu eucharistie podle učení církve, je třeba věnovat veškerou pozornost normám, které řídí výstavbu a zařizování posvátných budov. Církev vždy ponechávala umělcům rozsáhlý tvůrčí prostor, jak dokazují dějiny a jak jsem to já sám zdůraznil v Listu umělcům.¹⁰⁰ Avšak posvátné umění se musí vyznačovat svou schopností přiměřeně vyjadřovat tajemství uchopené v plnosti víry církve a podle pastoračních pokynů, vhodně vydaných příslušnou autoritou. To platí jak pro figurativní umění, tak pro duchovní hudbu.

51. To, k čemu v oblasti posvátného umění a liturgické kázně došlo v zemích s dlouhou křesťanskou tradicí, se rozvíjí také na světadílech, kde je křesťanství mladší. Tuto orientaci vzal za svou II. vatikánský koncil ohledně požadavku zdravé a řádné „inkulturace“. Na svých četných pastoračních cestách jsem měl ve všech částech světa možnost pozorovat, jaké vitality je schopna eucharistická slavnost v kontaktu s formami, styly a senzibilitou různých kultur. Tím, že se eucharistie přizpůsobuje pestrým podmínkám času a místa, poskytuje pokrm nejen jednotlivcům, nýbrž celým národům, a utváří křesťansky inspirované kultury.

Nicméně je nutné, aby tato důležitá přizpůsobovací práce byla vykonávána se stálým vědomím nevýslovného tajemství, s nímž je každá generace povolána se konfrontovat. Tento „poklad“ je příliš veliký a cenný, než abychom riskovali, že jej ochudíme nebo ohrozíme pokusy či praktikami zavedenými bez pozorného ověření ze strany příslušných církevních autorit. Ústřední postavení eucharistického tajemství je ostatně takové, že vyžaduje, aby se ověřování provádělo v úzké spolupráci ve Svatým stolcem. Jak jsem psal v postsynodální apoštolské exhortaci Ecclesia in Asia, „podobná spolupráce je nezbytná, protože posvátná liturgie vyjadřuje a slaví jedinou víru, kterou vyznávají všichni, a jelikož je dědictvím celé církve, nemůže být určována místními církvemi izolovanými od univerzální církve“.¹⁰¹

52. Z toho, co bylo řečeno, pochopíme velkou odpovědnost, jakou mají při slavení eucharistie především kněží, jimž přísluší, aby jí předsedali in persona Christi, a tak zajišťovali svědectví a službu sdílení nejen společenství, které se slavnosti přímo účastní, nýbrž také univerzální církvi, která je s eucharistií spojena. Je bohužel třeba litovat toho, že především v počátcích let pokoncilní liturgické reformy nechyběla zneužívání, jež mnohým přinesla utrpení, z důvodů špatně pochopené tvořivosti a přizpůsobování. Určitá reakce na „formalismus“ vedla některé, v některých zemích více než v jiných, že nepovažovali za závazné „formy“, jež zvolila velká liturgická tradice církve a její učitelský úřad, a že zavedli neschválené a často zcela nevhodné novinky.

Považuji proto za svou povinnost naléhavě vyzvat k tomu, aby se při slavení eucharistie věrně dodržovaly liturgické normy. Jsou totiž konkrétním výrazem autentické církevní povahy eucharistie, to je jejich nejhlubším smyslem. Liturgie není nikdy něčím soukromým vlastnictvím, ani celebranta, ani společenství, v níž se tajemství slaví. Apoštol Pavel se musel na komunitu v Korintu obrátit ostrými slovy kvůli závažným nedostatkům při jejich slavení eucharistie, které vedly k rozdělením (schísmata) a k vytváření frakcí (hairéseis) (srov. 1 Kor 11,17-24). I v naší době by mělo být znovuobjeveno dodržování liturgických norem a chápáno jako odlesk a svědectví jedné, všeobecné církve, jež se zpřítomňuje v každém slavení eucharistie. Kněz, který slouží mši svatou věrně podle liturgických předpisů, a společenství, které se podle nich řídí, ukazují mlčenlivým, ale výmluvným způsobem svou lásku k církvi. Právě kvůli tomu, aby se posílil tento hluboký smysl pro liturgické předpisy, požádal jsem příslušná dikasteria Římské kurie, aby k tomuto tak důležitému tématu připravila konkrétnější dokument s odkazy právního charakteru. Nikomu není dovoleno podceňovat tajemství, svěřené do našich rukou: je příliš veliké, než aby si někdo mohl dovolit zacházet s ním podle osobní svévole, která by nerespektovala jeho posvátný charakter a univerzální rozměr.