Šestá kapitola

                          Ve škole Marie, „ženy eucharistie“

53. Chceme-li objevit důvěrný vztah, který poutá církev k eucharistii,  v celém jeho bohatství, nesmíme zapomínat na Marii, Matku církve a její vzor. V apoštolském listu Rosarium Virginis Mariae jsem poukázal na nejsvětější Pannu jako na učitelku kontemplace Kristovy tváře a mezi tajemství světla jsem vložil také ustanovení eucharistie.¹⁰² Vždyť Maria nás může k této svátosti vést, protože k ní má hluboký vztah.

Na první pohled evangelium o tomto tématu mlčí. Ve vyprávění o ustanovení, večer na Zelený čtvrtek, se o Marii nemluví. Naopak se ví, že byla přítomna mezi apoštoly, „kteří jednomyslně setrvávali v modlitbách“ (Sk 1,14) v první komunitě shromážděné po nanebevstoupení v očekávání Letnic. Tato její přítomnost nemohla jistě chybět při slavení eucharistie mezi věřícími první křesťanské generace, vytrvalými „v lámání chleba“ (Sk 2, 42).

Ale kromě její účasti na eucharistické hostině lze Mariin vztah k eucharistii nepřímo odvíjet od jejího vnitřního postoje. Maria je „žena eucharistie“ celým svým životem. Církev, která hledí na Marii jako na svůj vzor, je povolána napodobovat ji také v jejím vztahu k tomuto přesvatému tajemství.

54. Mysterium fidei! Je-li eucharistie tajemstvím víry, které natolik přesahuje náš rozum, že se musíme zcela svěřit Božímu slovu, nikdo nám nemůže být oporou a vůdcem v podobném postoji tak jako Maria. Když opakujeme Kristovo gesto při Poslední večeři, abychom splnili jeho příkaz: „To čiňte na mou památku!“, přijímáme zároveň Mariinu výzvu uposlechnout ho bez váhání: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Svou mateřskou starostlivostí prokázanou na svatbě v Káně Galilejské jako by nám říkala: „Neváhejte a důvěřujte slovu mého Syna. On byl s to proměnit vodu ve víno, a stejně je také schopen učinit z chleba a vína své tělo a svou krev, a odevzdat tak v tomto tajemství věřícím živou památku na svou Paschu a stát  se «chlebem života»“.

55. V jistém smyslu žila Maria svou eucharistickou víru ještě dříve, než byla eucharistie ustanovena, už tím, že poskytla své panenské lůno k vtělení Božího slova. Eucharistie odkazuje na utrpení a vzkříšení, ale navazuje zároveň na vtělení. Maria počala při Zvěstování Božího Syna také ve fyzické podobě těla a krve a předjímala tak v sobě to, co se v jisté míře svátostně uskutečňuje v každém věřícím, který přijímá tělo a krev Páně pod způsobami chleba a vína.

Existuje ostatně hluboká analogie mezi fiat, pronesené Marií v odpověď na andělova slova, a amen, které pronáší každý věřící, když přijímá tělo Páně. Od Marie se vyžadovalo, aby věřila, že ten, kterého počala „působením Ducha Svatého“, je „Boží Syn“ (srov. Lk 1,30-35). V souvislosti s vírou Panny se po nás v eucharistickém tajemství chce, abychom věřili, že týž Ježíš, Syn Boží a Syn Mariin, se zpřítomňuje s celým svým boho-lidským bytím pod způsobami chleba a vína.

„Blahoslavená, která jsi uvěřila“ (Lk 1,45); Maria v tajemství Vtělení předjímala také eucharistickou víru církve. Když při navštívení nese v lůně Slovo, jež se stalo tělem, stává se jakoby „svatostánkem“ – prvním svatostánkem v dějinách –, kde Syn Boží, lidským očím ještě neviditelný, se nechává zdravit Alžbětou, jako by téměř „vyzařoval“ své světlo skrze Mariiny oči a hlas. A uchvácený Mariin pohled, když kontempluje tvář sotva narozeného Krista a když ho tiskne ve své náruči, není to snad nevyrovnatelný vzor lásky, jímž se má inspirovat každé naše přijímání eucharistie?

56. Maria vzala za svůj obětní charakter eucharistie celým svým životem vedle Krista, a to nejen na Kalvárii. Když nesla dítě do jeruzalémského chrámu, „aby ho představila Pánu“ (Lk 2,22), slyšela, jak jí stařec Simeon zvěstuje, že ono Dítě bude „znamením, kterému se bude odporovat“ a že „meč“ pronikne také její duši (srov. Lk 2,34-35). Předpověděl tak drama ukřižovaného Syna a jistým způsobem naznačil „stabat Mater“ Panny u paty kříže. Tím, že se Maria den po dni připravovala na Kalvárii, žila jakýsi druh „předjímané eucharistie“, dalo by se říci „duchovní přijímání“ touhy a odevzdání se, které dojde svého naplnění ve spojení se Synem v utrpení a vyjádří se pak v povelikonoční době její účastí na eucharistické slavnosti, které budou coby „památce“ utrpení předsedat apoštolové.

Jak si můžeme představit Mariiny city, když slyšela z úst Petra, Jana, Jakuba a ostatních apoštolů slova Poslední večeře: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19)? Ono tělo vydané v oběť a zpřítomněné pod svátostnými způsobami bylo totéž tělo, které ona počala ve svém lůně! Přijímat eucharistii muselo pro Marii znamenat téměř jako znovu přijímat v lůno ono srdce, které tepalo souhlasně s jejím, a znovu prožívat, co sama zakoušela pod křížem.

57. „To čiňte na mou památku“ (Lk 22,19). V „památce“ Kalvárie je přítomno všechno, co Kristus vykonal ve svém utrpení a ve své smrti. Proto nechybí to, co Kristus vykonal také vůči Matce a v náš prospěch. Jí totiž svěřil milovaného učedníka a v něm jí svěřuje každého z nás: „Hle, tvůj syn!“ Stejně říká také každému z nás: „Hle, tvá matka!“ (srov. Jan 19,26-27).

Prožívat v eucharistii památku Kristovy smrti znamená také stále přijímat tento dar. Znamená to vzít k sobě podle Janova příkladu tu, která je pokaždé dávána jako Matka. Znamená to přijmout zároveň závazek připodobnit se Kristu, vstoupit do školy Matky a nechat se jí doprovázet. Maria je přítomna s církví a jako její Matka v každé naší eucharistické slavnosti. Jsou-li církev a eucharistie neoddělitelnými skutečnostmi, totéž je třeba říci o dvojici Maria a eucharistie. Také proto je vzpomínka na Marii při slavení eucharistie již od antické doby jednomyslná v církvích Východu i Západu.

58. V eucharistii se církev plně spojuje s Kristem a jeho obětí a osvojuje si Mariina ducha. Je to pravda, kterou můžeme prohloubit, když si znovu pročteme Magnificat pod zorným úhlem eucharistie. Vždyť eucharistie je jako Mariin chvalozpěv především chválou a díkůvzdáním. Když Maria zvolá: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli“, nese v lůně Ježíše. Chválí Otce „za“ Ježíše, ale chválí ho také „v“ Ježíši a „s“ Ježíšem. A právě toto je „eucharistický postoj“.

Zároveň Maria připomíná veliké věci, které Bůh vykonal v dějinách spásy podle příslibu daného otcům (srov. Lk 1,55), a zvěstuje div, který je všechny překoná, výkupné Vtělení. V Magnificat je konečně přítomna i eschatologická povaha eucharistie. Pokaždé, když se nám Boží Syn představuje v „chudobě“ svátostných znamení chleba a vína, je vložen do světa zárodek nových událostí, v nich jsou „mocní sesazeni z trůnu a ponížení povýšeni“ (srov. Lk 1,52). Maria opěvuje „nová nebesa a novou zemi“, které v eucharistii nacházejí své předjímání a v jistém smyslu svůj program a plán. Vyjadřuje-li Magnificat Mariinu spiritualitu, pak nám nic nepomáhá žít eucharistické tajemství víc než tato spiritualita. Eucharistie je nám dána, aby náš život, stejně jako Mariin, byl jediným Magnificat!