Závěr

59. „Ave, verum corpus natum de Maria Virgine!“ Před několika lety jsem slavil 50. výročí svého kněžství. Zakouším dnes milost, že mohu předložit církvi tuto encykliku o eucharistii na letošní Zelený čtvrtek, který připadá na 25. rok mé služby na Petrově stolci. Činím to se srdcem plným vděčnosti. Už více než půl století, každý den od onoho 2. listopadu 1946, kdy jsem slavil svou první mši svatou v kryptě sv. Leonarda ve wawelské  katedrále v Krakově, jsou mé oči upřeny na hostii a na kalich, v němž se čas a prostor jakýmsi způsobem „setkaly“ a drama Golgoty se představilo živé, a odhalilo svou tajemnou „současnost“. Každý den má víra mohla poznávat v proměněném chlebě a vínu božského Poutníka, který se jednoho dne připojil ke dvěma učedníkům jdoucím do Emauz, aby jim otevřel oči pro světlo a srdce pro naději (srov. Lk 24,13-35).

 Dovolte, moji milovaní bratři a sestry, abych s vnitřním uchvácením a v doprovodu vaší víry a k její posile, vydal své svědectví víry Nejsvětější svátosti. „Ave, verum corpus natum de Maria Virgine, vere passum, immolatum, in cruce pro homine!“ Zde se nachází poklad církve, srdce světa, záruka cíle, po němž každý člověk, byť i nevědomě, dychtí. Velké tajemství, které nás přesahuje a jistě i vystavuje tvrdé zkoušce naši mysl, aby šla za zdánlivou podobu. Zde naše smysly klamou – „visus, tactus, gustus in te fallitur“, stojí v hymnu Adoro te devote –, avšak nám stačí holá víra, zakořeněná v Kristově slově a nám předaná apoštoly. Dovolte, abych jako Petr na konci eucharistické řeči v Janově evangeliu opakoval Kristu ve jménu celé církve, ve jménu každého z vás: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68).

60. Na úsvitu tohoto třetího tisíciletí jsme my všichni, synové církve, vybízeni žít s novým nadšením křesťanským životem. Jak jsem napsal v apoštolském listu Novo millennio ineunte, „nejde o vymýšlení nějakého «nového programu». Program už tu je; stále týž, odvozený z evangelia a živé tradice. Jeho středem je vlastně sám Kristus, kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli žít trinitární život a s ním přetvářet dějiny až do jejich dovršení v nebeském Jeruzalémě“.¹⁰³ Uskutečňování tohoto programu obnoveného zápalu v křesťanském životě prochází skrz eucharistii.

Každé úsilí o svatost, každá činnost tíhnoucí k tomu, aby uskutečnila poslání církve, každé provedení pastoračních plánů musí čerpat nezbytnou sílu z eucharistického tajemství a k němu se musí zaměřovat jako k svému vyvrcholení. V eucharistii máme Ježíše, jeho výkupnou oběť, jeho vzkříšení, dar Ducha Svatého, adoraci, poslušnost a lásku k Otci. Kdybychom zanedbávali eucharistii, jak bychom mohli najít lék na svou krajní nouzi?

61. Eucharistické tajemství – oběť, přítomnost, hostina – nepřipouští zredukování ani zneužívání; je třeba je prožívat v jeho celistvosti, jak ve slavnostní události, v intimním rozhovoru s Ježíšem, právě přijatým ve svatém přijímání, tak ve chvíli modlitby při eucharistické adoraci mimo mši svatou. Tehdy se církev pevně buduje a vyjadřuje to, čím je: jedna, svatá, všeobecná a apoštolská; lid, chrám a Boží rodina; tělo a nevěsta Kristova, oživovaná Duchem Svatým; univerzální svátost spásy a hierarchicky uspořádané společenství.

Cesta, kterou se církev ubírá v těchto prvních letech třetího tisíciletí, je také cestou obnoveného ekumenického úsilí. Poslední desetiletí druhého tisíciletí, jež vyústila do Velkého jubilea, nás pobízela tímto směrem a nabádala všechny pokřtěné, aby odpovídali na Ježíšovu prosbu „ut unum sint“ (Jan 17,11). Je to dlouhá cesta posetá překážkami, které přesahují lidské schopnosti; ale máme eucharistii a před ní můžeme slyšet na dně svého srdce táž slova, která slyšel prorok Eliáš, jako by byla řečena nám: „Vstaň a jez, protože máš před sebou dlouhou cestu“ (1 Král 19,7). Eucharistický poklad, který nám dal Pán k dispozici, nás podněcuje k dosažení cíle spočívajícího v plném společenství se všemi bratry, s nimiž nás spojuje společný křest. Abychom tento poklad nepromrhali, je třeba respektovat požadavky vyplývající z toho, že je svátostí společenství ve víře a v apoštolské posloupnosti.

Přikládáme-li eucharistii veškerou důležitost, jakou zasluhuje, a dbáme-li s veškerou péčí, abychom neoslabovali některý její rozměr nebo požadavek, ukazujeme, že jsme si opravdu vědomi velikosti tohoto daru. Vybízí nás k tomu nepřerušená tradice, jež od prvních staletí byla svědkem toho, jak je křesťanská komunita bdělá při uchovávání tohoto „pokladu“. Pobízená láskou se církev stará, aby předala následujícím křesťanským generacím víru a učení o eucharistickém tajemství, aniž by z něj ztratila byť jakýkoli úlomek. Není nebezpečí, že by se při péči o toto tajemství přehánělo, protože „v tomto tajemství je shrnuto celé tajemství naší spásy“.¹⁰⁴

62. Vstupme, moji milovaní bratři a sestry, do školy svatých, velkých příkladů opravdové eucharistické úcty. V nich nabývá eucharistická teologie veškerou zář žité zkušenosti, „nakazí nás“ a v jistém slova smyslu nás „zahřívá“. Naslouchejme především nejsvětější Panně Marii, v níž se eucharistické tajemství jeví více než v kom jiném jako tajemství světla. S pohledem upřeným na ni poznáváme, jakou má eucharistie proměňující sílu. V ní vidíme svět obnovený v lásce. Když ji kontemplujeme, jak byla vzata na nebe s duší i tělem, vidíme záblesk „nových nebes“ a „nové země“, které se otevřou našim očím při druhém Kristově příchodu. Eucharistie je jejich zárukou na zemi a jistým způsobem předjímání: „Veni, Domine Jesu!“ (Zj 22,20) .

 V prostých způsobách chleba a vína, proměněných v jeho tělo a krev, Kristus kráčí s námi jako naše síla a náš pokrm na cestu a činí z nás svědky naděje pro všechny. Zakouší-li rozum tváří v tvář tomuto tajemství své meze, srdce osvícené milostí Ducha Svatého dobře tuší, jak se zachovat, a noří se do adorace a do bezmezné lásky.

Vzbuďme city jako sv. Tomáš, svrchovaný teolog a zároveň vášnivý opěvovatel eucharistického Krista, a dovolme, aby se i náš duch otevřel v naději na kontemplaci cíle, po němž srdce, žíznící po radosti a pokoji, dychtí:

„Bone pastor, panis vere,

Jesu nostri miserere…“

                     Dobrý pastýři, pravý chlebe,

                     Ježíši, smiluj se nad námi:

                     živ nás a ochraňuj

                     doveď nás do věčné vlasti

                     v zemi živých;

                     Ty, který všechno víš a můžeš,

                     který nás na zemi živíš,

                     veď své bratry

                     k nebeskému stolu,

                     do radosti svých svatých.

Dáno v Římě, u sv. Petra, 17. dubna na Zelený čtvrtek 2003,

v pětadvacátém roce mého pontifikátu, v Roce růžence