I. Neměnné učení

1.  Křesťané si pro své působení ve světě našli během dvou tisíciletí dějin různé způsoby vyjádření a různé cesty. Jednou z nich je aktivní účast v politice. Již jeden z křesťanských spisovatelů prvních staletí napsal, že křesťané „se podílejí na veřejném životě jako občan铹. Církev uctívá mezi svými světci také četné muže a ženy, kteří sloužili Bohu velkorysým působením v politických úřadech i na vládní úrovni. Je mezi nimi i svatý Tomáš (Thomas) More, který byl vyhlášen za patrona představitelů vlád a politiků a který dokázal svědčit až k mučednické smrti „o nezcizitelné důstojnosti svědom퓲. Ačkoliv byl vystaven různým formám psychologického nátlaku, odmítl jakýkoliv kompromis. Aniž by se zřekl „neutuchající věrnosti k oprávněným autoritám a institucím“, kterou se vyznačoval, stvrdil svým
životem a svou smrtí, že „člověk se nesmí odloučit od Boha a politika se nesmí odloučit od morálky“³.

Nynější demokratické společnosti, ve kterých mají chvályhodně všichni podíl na utváření veřejných záležitostí v atmosféře opravdové svobody⁴, vyžadují nové a širší formy účasti občanů – křesťanů i nekřesťanů – na veřejném životě. Skutečně všichni mohou přispět svým hlasem k volbě zákonodárců a vlády a také jinými způsoby napomoci k vytváření politických postojů a zákonných rozhodnutí, která podle jejich názoru nejlépe poslouží obecnému blahu⁵. Život v demokra-tickém systému by se nemohl dobře rozvíjet bez aktivní, odpovědné a velkorysé účasti všech, „i když co do formy, stupně, funkcí a odpovědnosti různým, navzájem se doplňujícím způsobem“⁶.

Tím, že věřící laici – „vedeni křesťanským svědomím“⁷ a v sou-ladu s hodnotami, které se s ním shodují – plní všeobecné politické povinnosti, vykonávají také sobě vlastní úkol vnášet do časného řádu věcí křesťanskou náplň. Přitom musejí respektovat podstatu a oprávněnou autonomii řádu časných věcí⁸ a spolupracovat s ostatními občany podle svých specifických kompetencí a v souladu s vlastní odpovědností⁹. Vzhledem k tomuto základnímu učení Druhého vati-kánského koncilu „se laici nemohou vyhýbat účasti na ,politice‘, to jest na mnohostranných rozličných iniciativách v rovině hospo-dářské, sociální, zákonodárné, správní a kulturní, které slouží organické a systematické podpoře obecného blaha“¹⁰. Patří k ní podpora a ochrana takových statků, jako je veřejný pořádek a mír, svoboda a rovnost, úcta k lidskému životu a k životnímu prostředí, spravedlnost, solidarita atd.

Tato instrukce si nečiní nárok na to, aby předložila veškeré učení církve k tomuto tématu, které je v podstatných rysech shrnuto v Katechismu katolické církve. Chce pouze připomenout některé zásady vlastní křesťanskému svědomí, které jsou inspirací pro sociální a politickou angažovanost katolíků v demokratických společnostech¹¹. Při často překotných událostech poslední doby vyšla totiž najevo dvojznačná pojetí a povážlivé postoje, takže se ukazuje jako vhodné osvětlit důležité aspekty a dimenze tohoto tématu.