|
II.
Některé klíčové body současné
kulturní
a politické debaty
2. Společnost se dnes
nachází v komplexním kulturním procesu,
který naznačuje konec jednoho časového úseku a
nejistotu ve vztahu k nové epoše stojící na
horizontu. Velké vymoženosti, které jsou zjevné,
vybízejí k přemýšlení o cestě,
kterou lidstvo ve svém vývoji a při osvojování
lidských životních podmínek prošlo. Jistě
velmi důležitým znamením, na němž se
projevuje rostoucí vnímavost pro obecné blaho, je
vzrůstající odpovědnost vůči
rozvojovým zemím. Na druhé straně však nelze
zamlčovat velká nebezpečí, k nimž by
některé duchovní proudy chtěly nasměrovat
zákonodárství, a tím také
chování nastupujících pokolení.
V dnešní společnosti lze
konstatovat jistý kulturní pluralismus, který spolu s
teorií a obhajobou etického pluralismu v sobě nese
zřetelné znaky naznačující úpadek a
rozklad rozumu a principů přirozeného mravního
zákona. Důsledkem této tendence je bohužel
poměrně častý jev, kdy se ve veřejných
prohlášeních tvrdí, že etický pluralismus
je podmínkou demokracie12.
Tak dochází k tomu, že občané
požadují naprostou autonomii svého vlastního
morálního rozhodování a zákonodárci
se pak domnívají, že musejí tuto svobodu
rozhodování respektovat a usnášejí se na
zákonech, nepřihlížejících
k zásadám přirozené morálky a
ustupujících kulturním a morálním
postojům, které jsou více či méně v
módě13, jako by
všechna možná pojetí života měla stejnou
hodnotu. Zároveň s falešným
odvoláváním na hodnotu tolerance se na značné
části občanů – a to i katolíků –
požaduje, aby se vzdali účasti na sociálním a
politickém životě vlastních zemí v duchu
takového chápání člověka a
obecného blaha, které považují za lidsky
pravdivé a spravedlivé a jež by chtěli uskutečnit
legitimními prostředky, které demokratický
právní řád dává k dispozici
všem členům politické společnosti bez
rozdílu. Dějiny 20. století dostatečně
ukazují, že pravdu mají ti občané,
kteří považují za absolutně nesprávnou
relativistickou tezi, podle níž neexistuje žádná
mravní norma, která by vycházela z přirozenosti
samého lidského bytí a jíž by bylo
podřízeno každé pojetí člověka,
obecného blaha a státu.
3. Toto relativistické pojetí
pluralismu nemá nic společného s opráv-něnou
svobodou katolických občanů zvolit si
z politických názorů slučitelných
s vírou a přirozeným mravním zákonem ty,
které podle jejich vlastního soudu lépe
odpovídají požadavkům obecného blaha.
Politická svoboda se nikterak nezakládá na relativistické
myšlence, podle níž mají všechna
chápání blaha člověka stejnou pravdu a stejnou
hodnotu, nýbrž na okolnosti, že politické aktivity
směřují případ od případu ke zcela
konkrétnímu uskutečnění lidského a
sociálního blaha, a to v přesně popsaných
historických, geografických, ekonomických,
technologických a kulturních souvislostech. Rozličné
postoje a řešení, která musejí být
ovšem morálně akceptovatelná, závisejí
všeobecně vzato na konkrétním
uskutečnění a na různých okolnostech. Není
úkolem církve předkládat konkrétní
řešení – či dokonce jediná možná
řešení – časných otázek, které
Bůh přenechal svobodnému a odpovědnému úsudku
jednoho každého člověka. Je ovšem právem a
povinností církve vynášet morální soudy
o časných záležitostech, pokud to vyžaduje
víra a mravní zákon14.
Křesťan je povinen uznávat „oprávněnou
různost názorů při řízení
časných záležitostí“15. Zároveň je
vyzýván k tomu, aby se distancoval od pojetí
pluralismu ve smyslu morálního relativismu, který je
škodlivý pro demokratický život vůbec. Ten potřebuje
pravdivé a solidní základy, to znamená
etické principy, o nichž vzhledem k jejich přirozenosti
a jejich úloze jakožto základu sociálního
života „nelze smlouvat“.
V rovině konkrétního
politického střetávání je třeba
mít na zřeteli, že některá rozhodnutí
v sociálních otázkách mají
nahodilý charakter, že k uskutečnění nebo
zaručení stejné základní hodnoty mohou
vést konkrétní strategie, které jsou
morálně často rozdílné, že
některé základní politické principy lze
interpretovat různým způsobem a že značná
část politických otázek má
komplexnější povahu. To vysvětluje, proč existuje v
zásadě více stran, ve kterých mohou katolíci
aktivně – zejména prostřednictvím zastoupení
v parlamentu – spolupracovat při vykonávání
svého práva a své povinnosti při
budování společnosti ve své zemi16. Toto jasné
konstatování nesmí být ovšem
zaměňováno s pluralismem, který nerozlišuje
při volbě morálních principů a
základních hodnot, na něž se bere zřetel.
Daná mnohotvárnost časných skutečností
nemá vliv na živnou půdu, ze které
vychází působení katolíků
v politice, a ta se vztahuje přímo na křesťanskou
morální a sociální nauku. S tímto
učením se musejí katoličtí laici stále
zabývat, aby měli jistotu, že jejich vlastní
účast na politickém životě se
zakládá na koherentní odpovědnosti za
časné záležitosti.
Církev si je vědoma toho, že
cesta demokracie na jedné straně umožňuje nejlépe
přímou účast občanů na politických
rozhodnutích, že je však na druhé straně
možná jen do té míry, pokud je jejím
základem správné pochopení lidské osoby17.
Katolíci nemohou při své angažovanosti v politice
ustupovat ve věci tohoto principu žádnému kompromisu,
neboť tím by se zříkali svědectví
křesťanské víry ve světě a samotné
vnitřní jednoty a koherence věřících.
Demokratická struktura, na které spočívá
moderní stát, by byla příliš slabá, kdyby
si za základ nevzala ústřední význam
lidské osoby. Je to právě úcta k lidské
osobě, která umožňuje demokratickou účast.
Druhý vatikánský koncil učí, že „ochrana
osobních práv je nezbytnou podmínkou, aby se
občané mohli jako jednotlivci nebo ve sdružení
aktivně účastnit života a vedení státu“18.
4. Z předešlého
vyplývá, že existuje celý komplex
aktuálních problémů, které nelze
srovnávat s otázkami kladenými v minulých
staletích. Výsledky vědeckého výzkumu totiž
umožnily dosažení cílů, které
otřásají svědomím člověka a
vyžadují řešení, respektující
koherentním a celistvým způsobem etické principy.
V zákonodárství se objevují pokusy o
narušení principu nedotknutelnosti lidského života,
aniž by přitom byly brány v úvahu důsledky
pro život a budoucnost národů při
utváření kultury a způsobů
sociálního chování. V této
obtížné situaci mají katolíci právo a
povinnost zasáhnout, aby připomněli nejhlubší
smysl života a odpovědnost, kterou za něj všichni nesou.
Jan Pavel II. v duchu kontinuálního učení
církve mnohokrát zdůraznil, že ti, kdo
působí přímo v zákonodárných
shromážděních, mají „jasnou povinnost“ postavit
se proti každému zákonu, který je útokem na
lidský život. Stejně jako všem ostatním
katolíkům jim není dovoleno, aby se
zúčastňovali názorové kampaně na podporu
takových zákonů, nebo aby je podpořili svým
hlasem19. To neznamená,
že by – jak učí Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae pro případ,
kdy by nebylo možné úplně odvrátit či
zrušit zákon o potratu již platný nebo
předložený k hlasování – nemohli „poslanci,
jejichž odpor vůči potratu je jasný a všeobecně
známý, podporovat hlasování o návrzích,
které chtějí
zmírnit škody, takovým zákonem
působené, a oslabit tak jeho zhoubný účinek s
ohledem na veřejnou kulturu či morálku“20.
V této souvislosti je třeba
dodat, že dobře zformované křesťanské
svědomí nikomu nedovoluje podporovat svým hlasem
uplatnění politického programu, ve kterém jsou
základní články víry a morálky
vyvraceny návrhy alternativními nebo těmto
článkům odporujícími. Jelikož víra
tvoří nedělitelnou jednotu, není možné
vyjmout ani jediný z těchto článků, aniž
by se přitom nenarušilo celé katolické
učení. Politická angažovanost ve prospěch jednoho
izolovaného aspektu sociální nauky církve by neodpovídala
odpovědnosti za obecné blaho. Katolík si rovněž
nesmí myslet, že křesťanskou povinnost hlásat
a uskutečňovat pravdu o člověku a o světě,
která mu přísluší skrze evangelium
Ježíše Krista, může přenechat jiným.
Působení katolíků je
zřetelněji patrné a je rovněž spjato
s větší odpovědností
v případech, kdy je politická činnost
konfrontována s morálními principy, které
nepřipouštějí žádné odchylky,
výjimky nebo kompromisy jakéhokoliv druhu. Jedná-li se o
tyto základní,
nezpochybnitelné etické postuláty, musejí
věřící vědět, že je
v nebez-pečí samo jádro morálního
řádu, které se dotýká celkového blaha
lidské osoby. To je případ občanských
zákonů týkajících se potratu a eutanazie (nezaměňovat
s odmítnutím přehnané
terapeutické horlivosti, které je – i morálně –
povoleno), které musejí chránit prvořadé
právo člověka na život od jeho početí až
po jeho přirozený konec. Stejně je třeba připomenout
povinnost ctít a bránit práva lidského embrya. Analogicky musí být
zaručena také ochrana a podpora rodiny,
která se zakládá na monogamním
manželství mezi osobami odlišného pohlaví a
jejíž jednotu a stabilitu je třeba chránit před
moderními rozvodovými zákony. Jiné formy
soužití nemohou být v žád-ném
případě postaveny právně naroveň rodině
a nemohou jako takové získat zákonné
uznání. Také svoboda rodičů ve výchově jejich
vlastních dětí je nezpochybnitelným právem,
které je navíc uznáno mezinárodními
deklaracemi o lidských právech. Stejně tak je třeba
myslet na sociální ochranu
nezletilých a na osvobození obětí moderních forem otroctví (například
drog nebo zneužívání formou prostituce). V tomto
výčtu nesmí chybět právo na náboženskou svobodu a na vytvoření
takového hospodářského
řádu, který slouží lidské osobě
a obecnému blahu a dbá sociální spravedlnosti a
principů lidské solidarity a subsidiarity, podle nichž
„mají být uznávána práva všech osob,
rodin i skupin a také jejich výkon“21. Konečně je třeba
mezi těmito příklady jmenovat velké téma míru. Irenické a
ideologické hledisko má někdy sklon sekularizovat hodnotu
míru, zatímco v jiných případech se
považuje za dostatečný shrnující etický
soud, přičemž se zapomíná na komplexnost
možných příčin. Mír je vždy „plodem
spravedlnosti a důsledkem lásky“22.
Mír vyžaduje, aby bylo absolutně odmítnuto
násilí a terorismus. Potřebuje pohotovost
a bdě-lost těch, kdo v politice nesou odpovědnost.
|