|
IV. Poznámky
k dílčím aspektům
7. V poslední době
docházelo občas k tomu, že byly – dokonce uvnitř
některých sdružení a organizací
katolického ražení – zastávány postoje
podporující politické síly a hnutí,
které se v základních etických otázkách
odchylují od morální a sociální nauky
církve. Takové postoje a způsoby chování
odporují základním principům
křesťanského svědomí a nejsou
slučitelné s příslušností ke
sdružením a organizacím, které se
nazývají katolické. Obdobně je třeba
říci, že některé katolické časopisy
v jistých zemích orientovaly při politických
volbách čtenáře dvojznačným a
nepřiměřeným způsobem, šířily chybná
pojetí smyslu a autonomie katolíků v politice a nebraly
v úvahu výše zmíněné principy.
Víra v Ježíše
Krista, který se sám nazýval „cesta, pravda a život“
(Jan 14,6), vyžaduje na křesťanech, aby se stále
více zasazovali o budování kultury, která na
základě evangelia novým způsobem
vyloží bohatství hodnot a náplně
katolické tradice. Nezbytným a naléhavým
úkolem dneška je představit pomocí vyjadřovacích
prostředků moderní kultury plody duchovního,
intelektuálního a morálního dědictví
katolicismu. Tento úkol nelze odsouvat, mimo jiné i proto,
aby se zabránilo nebezpečí kulturní diaspory
katolíků. Vzhledem k tomu, že katolíci
dosáhli zejména v desetiletích po druhé
světové válce v různých zemích
jisté kulturní váhy a nabyli bohatých
zkušeností s politickou angažovaností, není
důvod k tomu, aby měli komplexy méněcennosti
vůči jiným názorům, které
nejnovější vývoj demaskoval jako slabé a
naprosto zcestné. Názor, že sociální
angažovanost katolíků lze omezit na pouhé
strukturální změny, je nedostačující a
zavádějící. Pokud totiž samotný
základ nebude tvořit kultura, která by byla s to
pojmout nároky vycházející z víry
a z morálky, ospravedlnit je a nést dále, budou
změny spočívat stále jen na slabých
základech.
Víra
nikdy neusilovala o vtěsnání sociálně politických
obsahů do strohého schématu. Byla si vždy vědoma
toho, že dějiny, ve kterých člověk žije,
s sebou přinášejí nedokonalé situace a
často prudké změny. V tomto ohledu je třeba
odmítnout politické postoje a způsoby chování,
vycházející z utopické vize, která tradici
biblické víry převrací v jakýsi
prorocký systém bez Boha, instrumentalizuje
náboženské poselství a svědomí
přizpůsobuje pouhé pozemské naději, která
ruší nebo zkresluje křesťanské
očekávání věčného života.
Zároveň církev
učí, že bez pravdy není žádné
skutečné svobody. „Pravda a svoboda jsou totiž buď
spojovány navzájem, nebo společně bídně
zanikají,“27 napsal Jan
Pavel II. Ve společnosti, ve které se nehlásá pravda
a neusiluje se o její dosažení, je odstraněna i
jakákoliv forma pravého svobodného konání a
otevřena cesta k libertinismu a individualismu, který
škodí blahu člověka a celé společnosti.
8. V této souvislosti je
dobré připomenout jistou pravdu, která dnes ve
veřejném mínění není vždy
správně chápána a formulována. Právo na
svobodu svědomí a zejména na náboženskou
svobodu, které vyhlásila deklarace Dignitatis humanae na Druhém vatikánském
koncilu, se opírá o ontologickou důstojnost lidské
osoby a nikoli o neexistující rovnost
náboženství a kulturních systémů28. V tomto smyslu papež Pavel
VI. potvrdil, že „koncil nezakládá toto právo na
náboženskou svobodu v žádném
případě na skutečnosti, že by všechna
náboženství a všechna učení, i ta
mylná, měla více nebo méně stejnou hodnotu;
koncil zakládá toto právo spíše na
důstojnosti lidské osoby, která vyžaduje, aby nebyla
vystavena vnějšímu nátlaku, který hrozí,
že při hledání pravého
náboženství a při jeho přijetí potlačí
svědomí“29.
Potvrzení svobody svědomí a náboženství
proto neodporuje odsouzení indiferentismu a
náboženského relativismu ze strany katolické nauky30, nýbrž se
s ním zcela shoduje.
|