IV. Poznámky k dílčím aspektům

7. V poslední době docházelo občas k tomu, že byly – dokonce uvnitř některých sdružení a organizací katolického ražení – zastávány postoje podporující politické síly a hnutí, které se v základních etických otázkách odchylují od morální a sociální nauky církve. Takové postoje a způsoby chování odporují základním principům křesťanského svědomí a nejsou slučitelné s příslušností ke sdružením a organizacím, které se nazývají katolické. Obdobně je třeba říci, že některé katolické časopisy v jistých zemích orientovaly při politických volbách čtenáře dvojznačným a nepřiměřeným způsobem, šířily chybná pojetí smyslu a autonomie katolíků v politice a nebraly v úvahu výše zmíněné principy.

Víra v Ježíše Krista, který se sám nazýval „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), vyžaduje na křesťanech, aby se stále více zasazovali o budování kultury, která na základě evangelia novým způsobem vyloží bohatství hodnot a náplně katolické tradice. Nezbytným a naléhavým úkolem dneška je představit pomocí vyjadřovacích prostředků moderní kultury plody duchovního, intelektuálního a morálního dědictví katolicismu. Tento úkol nelze odsouvat, mimo jiné i proto, aby se zabránilo nebezpečí kulturní diaspory katolíků. Vzhledem k tomu, že katolíci dosáhli zejména v desetiletích po druhé světové válce v různých zemích jisté kulturní váhy a nabyli bohatých zkušeností s politickou angažovaností, není důvod k tomu, aby měli komplexy méněcennosti vůči jiným názorům, které nejnovější vývoj demaskoval jako slabé a naprosto zcestné. Názor, že sociální angažovanost katolíků lze omezit na pouhé strukturální změny, je nedostačující a zavádějící. Pokud totiž samotný základ nebude tvořit kultura, která by byla s to pojmout nároky vycházející z víry a z morálky, ospravedlnit je a nést dále, budou změny spočívat stále jen na slabých základech.

Víra nikdy neusilovala o vtěsnání sociálně politických obsahů do strohého schématu. Byla si vždy vědoma toho, že dějiny, ve kterých člověk žije, s sebou přinášejí nedokonalé situace a často prudké změny. V tomto ohledu je třeba odmítnout politické postoje a způsoby chování, vycházející z utopické vize, která tradici biblické víry převrací v jakýsi prorocký systém bez Boha, instrumentalizuje náboženské poselství a svědomí přizpůsobuje pouhé pozemské naději, která ruší nebo zkresluje křesťanské očekávání věčného života.

Zároveň církev učí, že bez pravdy není žádné skutečné svobody. „Pravda a svoboda jsou totiž buď spojovány navzájem, nebo společně bídně zanikají,“²⁷ napsal Jan Pavel II. Ve společnosti, ve které se nehlásá pravda a neusiluje se o její dosažení, je odstraněna i jakákoliv forma pravého svobodného konání a otevřena cesta k libertinismu a individualismu, který škodí blahu člověka a celé společnosti.

8. V této souvislosti je dobré připomenout jistou pravdu, která dnes ve veřejném mínění není vždy správně chápána a formulována. Právo na svobodu svědomí a zejména na náboženskou svobodu, které vyhlásila deklarace Dignitatis humanae na Druhém vatikánském koncilu, se opírá o ontologickou důstojnost lidské osoby a nikoli o neexistující rovnost náboženství a kulturních systémů²⁸. V tomto smyslu papež Pavel VI. potvrdil, že „koncil nezakládá toto právo na náboženskou svobodu v žádném případě na skutečnosti, že by všechna náboženství a všechna učení, i ta mylná, měla více nebo méně stejnou hodnotu; koncil zakládá toto právo spíše na důstojnosti lidské osoby, která vyžaduje, aby nebyla vystavena vnějšímu nátlaku, který hrozí, že při hledání pravého náboženství a při jeho přijetí potlačí svědom퓲⁹. Potvrzení svobody svědomí a náboženství proto neodporuje odsouzení indiferentismu a náboženského relativismu ze strany katolické nauky³⁰, nýbrž se s ním zcela shoduje.