1.

     Ordináři všem vysluhovatelům svátosti pokání připomenou, že všeobecné církevní právo při aplikaci katolického učení v této oblasti zdůrazňuje, že:

a) „Individuální a úplná zpověď s rozhřešením stanoví jediný řádný způsob, jímž věřící, vědomý si těžkého hříchu, se smíří s Bohem a církví. Od této zpovědi omlouvá jedině fyzická nebo mravní nemožnost, a v tom případě se smíření může uskutečnit jinými způsoby.“ ¹²

b) Proto tedy „každý, jemuž je mocí úřadu svěřena péče o duše, je povinen postarat se, aby jemu svěření věřící se mohli vyzpovídat, když o to rozumně žádají, a také aby jim byla dána příležitost k indi-viduální svaté zpovědi ve dny a hodiny stanovené tak, aby jim vyhovovaly.“ ¹³

Kromě toho všichni kněží, kteří mají povolení k udělování svátosti smíření, budou bez váhání ochotni vysluhovat svátost pokání, kdykoli o to věřící rozumně požádají. ¹⁴ Neochota k přijetí zraněných ovcí, ba více – vyjít jim vstříc a navrátit je do ovčince –, by byla bolestným znamením nedostatku pastoračního citu u těch, kdo mají být pro své kněžské svěcení obrazem Dobrého pastýře.